ECLI:CZ:US:2012:4.US.3544.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3544/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Z. W., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Řeznická 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011 č. j. 3 Tdo 841/2011-44, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2010 č. j. 11 To 115/2009-1458 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. června 2009 č. j. 2 T 1/2009-998, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na porušení ústavních zásad stanovených čl. 39 a čl. 8 odst. 2 Listiny, jakož i porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. června 2009 č. j. 2 T 1/2009-998 byl uznán vinným ad 1) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestního zákon" nebo "tr. z."), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. z. a ad 2) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. z. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. z. a byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. z. a §42 odst. 1 tr. z. za použití §35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a pěti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. z. byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilních telefonů a SIM karet specifikovaných v uvedeném rozhodnutí. Ke stěžovatelem podanému odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2010 č. j. 11 To 115/2009-1458 zrušil rozsudek krajského soudu ohledně stěžovatele ve výroku o vině v bodě 1) a ve výrocích o trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným pod bodem 1) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. z. Bod 2) výroku o vině napadeného rozsudku zůstal nedotčen. Podle §187 odst. 2 a §42 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. z. odvolací soud odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. z. byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilních telefonů a SIM karet v rozhodnutí specifikovaných. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. července 2011 č. j. 3 Tdo 841/2011-44 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
3. Odvolací a dovolací soud se podle názoru stěžovatele nevypořádaly s důvody uvedenými v jeho odvolání a dovolání z hlediska zásady in dubio pro reo. Soudy všech stupňů nezjistily podle názoru stěžovatele objektivně skutkový stav věci ohledně jeho role v rámci celého případu. Stěžovatel nesouhlasí s právní kvalifikací jeho osoby jako člena organizované skupiny, neboť použití této právní kvalifikace je podle jeho názoru v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09. Znak člena organizované skupiny nelze naplnit pouze samotnou skutkovou větou, uvedený znak musí být odůvodněn konkrétními skutečnostmi. Ve výroku se hovoří pouze o skupině nezjištěných osob kolem A. H. ml. a A. H. st., k nimž policie ani soud neshromáždily dostatek důkazů ke ztotožnění. Stěžovatel dále vyslovuje přesvědčení, že v jeho případě mělo být při aplikace ustanovení §42 odst. 1 trestního zákona přihlédnuto při ukládání trestu k nyní účinnému ustanovení §42 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), podle něhož je předchozí odsouzení pouze přitěžující okolností nikoliv důvodem ke zvýšení trestní sazby o jednu třetinu, jak se stalo v jeho případě. Soud odvolací ani dovolací se s touto skutečností nijak nevypořádaly a trest je v jeho případě trestem nespravedlivým. Odvolací a dovolací soud tak podle názoru stěžovatele nerespektovaly svým postupem základní zásady trestního řízení uvedené v ustanovení §2 tr. ř., čímž porušily stěžovatelovo právo na nestranný a spravedlivý proces. Zejména nedostály své ústavní povinnosti zakotvené v čl. 90 Ústavy poskytovat stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům. S ohledem na shora uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 1/2009.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů a domáhá se ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
6. Základ ústavní stížnosti představuje stěžovatelův nesouhlas s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu, které nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, a jeho námitky k právní kvalifikaci jeho osoby jako člena organizované skupiny. Stěžovatel tyto obecně formulované námitky směřuje k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a k právním závěrům z nich učiněných. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocení dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li Ústavní soud libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
7. Jak plyne z připojeného spisového materiálu, bylo v dané věci provedeno podrobné dokazování opravňující soudy rozhodnout a Ústavní soud zjišťuje, že odvolací soud se stěžovatelovými námitkami v rozhodnutí o odvolání podrobně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že nezjistil pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a dospěl k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině ze spáchání předmětného trestného činu (č. l. 1467-1468). Rovněž dovolací soud se vyjádřil k učiněným skutkovým zjištěním nalézacího a odvolacího soudu a shledal je co do obsahu dostatečnými k provedení právních závěrů. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí pro jím tvrzený nesouhlas se závěry obecných soudů žádné relevantní ústavněprávní ani žádné jiné argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat a Ústavní soud tak nenalézá důvodu se s učiněnými právními závěry obecných soudů neztotožnit.
8. Ke stěžovatelově nesouhlasu s právní kvalifikací jeho osoby jako člena organizované skupiny Ústavní soud shledává, že uvedenou námitkou se podrobně zabýval odvolací soud a dospěl ve prospěch stěžovatele k závěru, že uvedenou okolnost - členství v organizované skupině, podmiňující použití vyšší trestní sazby, stěžovatel naplnil pouze formálně, neboť nebyl splněn materiální předpoklad, jenž by odůvodňoval právní kvalifikaci podle §187 odst. 4 písm. c) stanovenou soudem prvního stupně. Ve svém rozhodnutí o odvolání proto odvolací soud změnil právní kvalifikaci stěžovatelova jednání [§187 odst. 1, 2 písm. a) tr. z.] a k této skutečnosti přihlédl i při uložení nižšího trestu odnětí svobody (viz č. l. 1468-1469). Odvolacím soudem učiněná úvaha ke změně právní kvalifikace a výši uloženého trestu odnětí svobody je souladná s argumentací stěžovatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1481/09. Stěžovatel námitku stran členství v organizované skupině ostatně nevznesl v podaném dovolání, ale uvádí ji až v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud se jí tedy nemohl v rozhodnutí o dovolání zabývat.
9. V ústavní stížnosti uvedenému stěžovatelovu přesvědčení, že při užití §42 odst. 1 tr. z. mělo být přihlédnuto k §42 trestního zákoníku, v zásadě koresponduje podle názoru Ústavního soudu postup odvolacího soudu, který zmírnil právní kvalifikaci stěžovatelova trestného jednání, když ho uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. z. a uložil mu podle §187 odst. 2 a §42 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. z. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž výměru trestu v horní polovině stanovené trestní sazby odnětí svobody odůvodnil stěžovatelovou kriminální minulostí: dobou páchání trestné činnosti a spácháním více trestných činů. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel uvedené přesvědčení uplatňuje až v ústavní stížnosti, aniž ho uvedl ve dříve podaném dovolání. Nejvyšší soud se tedy s tímto stěžovatelovým tvrzením nemohl vypořádat a z hlediska zásady subsidiarity se Ústavní soud proto nemůže tímto stěžovatelovým tvrzením zabývat.
10. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nerespektovaly svým postupem základní zásady trestního řízení uvedené v ustanovení §2 tr. ř., čímž porušily stěžovatelovo právo na nestranný a spravedlivý proces. Uvedenou námitku však uvádí bez jakýchkoliv ústavněprávní, ale i jakékoliv jiné argumentace, k níž by se mohl Ústavní soud vyjádřit. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
11. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo na soudní ochranu.
12. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantované základní právo a svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu