ECLI:CZ:US:2012:4.US.3571.11.2
sp. zn. IV. ÚS 3571/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatelky M. D., právně zastoupená advokátem JUDr. Tomášem Cabalkou, U Jabloně 358, Stříbrná Skalice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 19 Co 330/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 4. 2011 sp. zn. 11 C 196/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitosti, přičemž smluvní strany se nedohodly na tom, na jaké číslo účtu kupující složí část kupní ceny. Po uzavření kupní smlouvy se stěžovatelka opakovaně snažila číslo účtu vedlejší účastnice zjistit, ovšem neúspěšně. Vzhledem ke vzniklé situaci došlo na straně stěžovatelky k prodlení s platbou části kupní ceny a následnému vymáhání úroků z prodlení. Stěžovatelka je toho názoru, že jednání vedlejší účastnice (její sestry) bylo v rozporu s dobrými mravy. Důvodem je pak především ta skutečnost, že stěžovatelka se aktivně snažila zjistit, jak od prodávající, tak i jejího právního zástupce, číslo účtu, na které by měla složit zbývající část kupní ceny, ovšem ze strany prodávající jí nebyla poskytnuta dostatečná součinnost. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že úhradu kupní ceny měla částečně zajištěnu úvěrem u Raiffeisenbank, a. s., přičemž dohodnutý úvěr měla stěžovatelka čerpat do konce roku 2007. Jelikož se tak nestalo z důvodu na straně vedlejší účastnice, musela být prodloužena lhůta k čerpání o 3 měsíce. Stěžovatelku tak nelze považovat za subjekt, který by byl v prodlení, neboť ta byla zjevně připravena plnit.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu