ECLI:CZ:US:2012:4.US.3582.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3582/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. L. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č. j. 7 Cmo 58/2011-190 za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Tamarind s.r.o., IČ: 26758997, se sídlem Praha 1, Vladislavova 19/52, za kterou jedná ILA-Vladislavova, LLC, se sídlem Boulder, Pearl Street Mall 1401, Colorado, Spojené státy americké, zastoupená Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem ŘANDA HAVEL LEGAL advokátní kancelář s.r.o. se sídlem Praha 1, Truhlářská 13-15, a HOTELES TURISTICOS UNIDOS S.A. se sídlem Princesa 58, Barcelona, Španělské království, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu namítaného porušení jeho základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Před Městským soudem v Praze je pod sp. zn. 36 Cm 13/2010 vedeno řízení o žalobě vedlejší účastnice Tamarind s.r.o. (žalobkyně) proti stěžovateli a druhé vedlejší účastnici o zaplacení částek 486 428,30 EUR s příslušenstvím a 255 157,41 EUR s příslušenstvím. Prvně uvedené částky se žalobkyně domáhá z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, kterou jí měl způsobit stěžovatel jako jednatel žalované údajným nenáležitým výkonem své funkce, přesněji neposkytnutím dostatečné součinnosti při projektu rekonstrukce a přestavby v žalobě blíže specifikované budovy na hotel a jeho dalšího pronajímání. Druhá částka představuje náhradu škody, jež měla vzniknout tím, že si stěžovatel nechal údajně neoprávněně vyplatit uvedenou částku z účtu, na kterém byly uloženy prostředky žalobkyně. Žalobu podala jménem žalobkyně společnost ILA-Vladislavova, LLC, která je jejím společníkem s obchodním podílem ve výši 49 %. Žalovaná společnost HOTELES TURISTICOS UNIDOS S.A. je totiž většinovým společníkem žalobkyně s obchodním podílem ve výši 51 %, přičemž jednatelem žalobkyně je stěžovatel, který je současně předsedou představenstva a generálním ředitelem žalované. Stěžovatel má bydliště na území Španělského království.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č. j. 7 Cmo 58/2011-190 bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010 č. j. 36 Cm 13/2010-146, kterým byla zamítnuta stěžovatelem uplatněná námitka nedostatku pravomoci českých soudů rozhodovat ve vztahu k němu o předmětné žalobě.
4. Podstata uvedené námitky, kterou stěžovatel formuloval nejprve ve svém vyjádření k žalobě a následně v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, se týkala rozsahu věcné působnosti nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"). Konkrétně šlo o otázku, zda lze nároky uplatněné žalobou vedlejší účastnice podřadit pod pojem "věcí občanských a obchodních" ve smyslu jeho čl. 1 odst. 1. Stěžovatel namítal, vycházeje z právních závěrů obsažených v rozsudku Soudního dvora ze dne 15. února 2007 ve věci C-292/05 Eirini Lechouritou a další proti Dimosio tis Omospondiakis Dimokratias tis Germanias, bodu 29, že otázku věcné působnosti tohoto nařízení je třeba vykládat s ohledem na celý systém evropských nařízení, tedy ve shodě se způsobem, jakým svou věcnou působnost vymezují nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen "nařízení Řím II") a ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen "nařízení Řím I"). Výjimka, která z působnosti posledně uvedených dvou nařízení vylučuje otázky upravené, resp. vyplývající z práva obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob [srov. čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I a čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II], se tedy musí uplatnit i na nařízení Brusel I, jehož výčet výjimek obsažený v jeho čl. 1 odst. 2 nelze považovat za taxativní. Vzhledem k tomu, že uvedené nařízení z těchto důvodů nezakládá pravomoc českých soudů, a tuto jejich pravomoc nelze dovozovat ani podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, mělo být řízení o jeho žalobě v rozsahu, v němž směřuje proti němu, zastaveno.
5. Ve svém odvolání stěžovatel dodal, že pokud by odvolací soud, navzdory této argumentaci, zaujal v otázce věcné působnosti nařízení Brusel I jiný názor, měl by podle žalovaných přerušit řízení a podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) položit Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") předběžné otázky týkající se toho, zda je výčet výjimek podle jeho čl. 1 odst. 2 taxativní nebo demonstrativní. Konkrétní návrh těchto předběžných otázek byl rovněž součástí odvolání.
6. Soud prvního stupně i odvolací soud shodně konstatovaly, že pojem "věci občanské a obchodní" podle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I nezahrnují věci, v nichž se vyskytuje veřejnoprávní prvek, a naopak, že pod něj spadají všechny věci soukromoprávní (srov. výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci C-292/05, jakož i rozsudek téhož soudu ze dne 28. dubna 2009 ve věci C-420/07 Meletis Apostolides proti Davidu Charlesi Oramsovi a Lindě Elizabeth Orams). V napadeném usnesení dále odvolací soud uvedl, že nařízení Řím I a Řím II stanovují pravidla pro určení rozhodného práva bez ohledu na určení rozhodujícího soudu toho kterého členského státu, zatímco nařízení Brusel I stanoví pravidla pro určení mezinárodní soudní příslušnosti bez ohledu na rozhodné (hmotné) právo, kterým se bude věc řídit. Posledně uvedené nařízení si stanovuje svůj okruh věcné působnosti šířeji, než nařízení Řím I a Řím II, která upravují jen smluvní nebo mimosmluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva s předmětnými výlukami. Neobsahuje-li přitom nařízení Brusel I ve svém čl. 1 odst. 2 výslovnou výjimku ze své věcné působnosti týkající se otázek (vztahů) vyplývajících z práva obchodních společností, např. pokud jde o otázku osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky společnosti, jak to činí ostatní uvedená nařízení, nelze dospět k jinému závěru, než že se na tyto záležitosti vztahuje.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho námitce na základě pouhého konstatování zřejmosti výkladu nařízení Brusel I. Odvolací soud se totiž podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda neměl vznést předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle čl. 267 SFEU, resp. zda není dána jedna z výjimek z této povinnosti vymezených jeho judikaturou. Tyto své povinnosti naopak zcela zjevně přehlédl a v rozporu s nimi provedl nejen výklad čl. 1 nařízení Brusel I, ale i otázek věcné působnosti tohoto nařízení a nařízení Řím I a Řím II. Nepoložením nastíněných předběžných otázek, aniž by tento postup byl i s ohledem na odlišný názor účastníka řízení řádně odůvodněn, došlo postupem odvolacího soudu ve smyslu právních závěrů obsažených v nálezu ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57) k porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
8. Otázka, zda je výčet výjimek z autonomního pojmu "občanské a obchodní věci" v čl. 1 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I taxativní nebo demonstrativní, a dále, zda pod pojem "občanské a obchodní věci" lze v souvislosti s nařízením Řím I a Řím II podřadit i osobní odpovědnost vedoucích osob a členů společnosti za závazky společnosti a vůči ní, je v dané věci pro stěžovatele naprosto zásadní. Pokud by totiž tuto odpovědnost pod uvedený pojem podřadit nebylo možné, české soudy by z nařízení Brusel I nemohly dovodit svou pravomoc rozhodovat ve věci a uplatnění žaloby by přicházelo v úvahu přímo ve státě bydliště stěžovatele. Tam by se přitom řídilo jinými procesními pravidly a hájení oprávněných zájmů a práv by pro stěžovatele nebylo ani tak obtížné, ani tak časově a finančně náročné. Je tedy zřejmé, že otázka pravomoci českých soudů by měla být definitivně vyřešena již na počátku sporu.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 13/2010, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí průběhu řízení. Dále vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření podepsaném předsedou senátu 7 Cmo JUDr. Josefem Holejšovským zopakoval své (výše shrnuté) právní závěry obsažené v napadeném usnesení. Závěry stěžovatele, že rozsah působnosti všech tří nařízení je stejný a že tedy ani nařízení Brusel I nezahrnuje do pojmu "věci obchodního práva" vztahy vyplývající z práva obchodných společností, označil za mylný, přičemž jej lze vyvrátit již pouhým nahlédnutím do čl. 22 tohoto nařízení. Za nesprávné označil i tvrzení, že odvolací soud neodůvodnil svůj závěr o taxativní povaze výčtu výjimek podle čl. 1 odst. 2 nařízení Brusel I. Kromě jazykového výkladu tohoto ustanovení v této souvislosti poukázal na výklad pojmu "věci občanské a obchodní" v rozsudku Soudního dvora C-292/05, jakož i na bod 7 preambule nařízení Brusel I, který stanoví, že oblast jeho působnosti by měla zahrnovat všechny hlavní věci spadající do oblasti obchodního práva kromě určitých přesně stanovených záležitostí. I z této formulace, která vzhledem k posuzovanému nemůže vzbuzovat žádné výkladové problémy, lze usuzovat, že výčet výjimek v čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení je taxativní, a tudíž je dána pravomoc českých soudů rozhodovat předmětný spor ve vztahu k stěžovateli. V tomto směru zde není prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost.
11. Vedlejší účastnice Tamarind s.r.o. je přesvědčena, že v dané věci byla dána příslušnost českých soudů projednat její žalobu proti stěžovateli a rozhodnout o ní. Odvolací soud svým postupem neporušil žádnou svoji povinnost, ať již vyplývající z českého nebo evropského práva, přičemž pojem "občanské a obchodní věci" užívaný v evropském právu vyložil zcela správně a napadené rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Závěr, že uplatněný nárok lze zahrnout do působnosti nařízení Brusel I, neponechává žádný prostor k rozumným pochybnostem. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž odmítá, že by na danou věc bylo možné aplikovat právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08, neboť v dané věci se nejedná o případ svévolného postupu. Pouhý odlišný názor některého z účastníků na otázku výkladu evropského práva nezakládá povinnost vnitrostátního soudu předložit věc Soudnímu dvoru, ani to neznamená, že by výklad evropského práva byl skutečně sporný nebo nejasný. K porušení práva stěžovatele na zákonného soudce v dané věci dojít nemohlo.
12. Vedlejší účastnice HOTELES TURISTICOS UNIDOS S.A., jež je v daném řízení zastoupena týmž advokátem jako stěžovatel, se plně připojila k jeho návrhu.
13. Výše uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat, čehož stěžovatel využil. Ve své replice se ohradil proti tvrzení vedlejší účastnice Tamarind s.r.o., podle níž je ústavní stížnost pokračováním jeho účelové snahy oddálit věcné projednání žaloby směřující proti jeho osobě.
IV.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem argumentace stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
15. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nemeritorní zamítavé usnesení soudu prvního stupně o námitce nedostatku pravomoci rozhodnout o nároku vedlejší účastnice proti stěžovateli. Stěžovatel má za to, že tento závěr je založen na nesprávném výkladu příslušných ustanovení nařízení Brusel I. Odvolací soud měl přitom pochybit i tím, že jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, se v souvislosti s tímto výkladem neobrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, což mělo mít za následek porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
16. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V obecné rovině tedy platí, že ústavní stížnost může směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Další výjimku, která je výslovně stanovena v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, představuje případ, kdy stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud ho však stěžovatel uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
17. Ústavní soud rozhoduje v dané věci za situace, kdy sice bylo rozhodnuto o námitce nedostatku pravomoci českých soudů, před soudem první instance však stále probíhá řízení o žalobě vedlejší účastnice. Napadené usnesení tak není konečným rozhodnutím ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež bylo nezbytné posoudit, zda se ve vztahu k napadenému nemeritornímu rozhodnutí neuplatní výše uvedená výjimka umožňující jeho přezkum. O takovýto případ se však v dané věci nejedná.
18. Ačkoliv se obecné soudy v dané věci vypořádaly s námitkou nedostatku pravomoci, tato skutečnost nevylučuje její opětovné posouzení, a to na základě opravných prostředků, které má stěžovatel k dispozici. V první řadě jde o žalobu pro zmatečnost, která je ve smyslu §229 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustná, namítá-li jí účastník řízení, že bylo rozhodnuto ve věci nenáležící do pravomoci soudů. Nebude-li přitom této žalobě vyhověno, stěžovatel bude mít možnost podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, a případně, potvrdí-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, i dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
19. V obecné rovině není důvod nesouhlasit s názorem stěžovatele o tom, že je účelné, aby byla otázka pravomoci českých soudů postavena najisto již v úvodní části řízení. Ústavní soud je však při svém rozhodování - nejde-li o případ zákonného ustanovení, jež je v příslušném řízení posuzováno z hlediska svého souladu s ústavním pořádkem - vázán zákonem, a nemůže proto nerespektovat jím předepsaný pořad práva. Za situace, kdy zákon připouští možnost nového posouzení otázky pravomoci ze strany obecných soudů, není dán prostor pro věcné posouzení toliko nemeritorního rozhodnutí, byť proti němu samotnému není opravný prostředek přípustný. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je nezbytné nahlížet na řízení před obecnými soudy jako na jeden celek. Předmětný prostor by byl dán tehdy, pokud by tvrzený zásah do základních práv nastal již v důsledku napadeného usnesení a již předem by tak srovnatelným způsobem zatížil konečné rozhodnutí ve věci, aniž by další řízení bylo způsobilé toto pochybení odstranit. Měl-li však případný zásah spočívat v nepoložení předběžné otázky ve smyslu čl. 267 SFEU ohledně výkladu nařízení Brusel I za účelem posouzení pravomoci českých soudů, je zřejmé, že k jeho odstranění může dojít účinným způsobem v řízení o žalobě pro zmatečnost, resp. navazujícím dovolacím řízení. Jakékoliv hodnocení postupu obecných soudů ze strany Ústavního soudu by proto bylo v tuto chvíli předčasné.
20. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj