ECLI:CZ:US:2012:4.US.3719.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3719/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele F. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. legií 172, 339 01 Klatovy, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 3442/2010-163, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2010 č. j. 14 Co 599/2009-135 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. dubna 2009 č. j. 7 C 256/2007-109, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a násl. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle blíže rozvedeného odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že obecné soudy neprovedly důkazy stěžovatelem navržené k prokázání jeho tvrzení, což vedlo k zamítnutí žaloby. Stěžovatel konstatoval, že toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, pročež se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak patrno z obsahu odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2010 č. j. 14 Co 599/2009-135 v důsledku toho, že námitky připínající se k dokazování nejsou relevantním dovolacím důvodem. To přímo ze zákona, z pohledu §237 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném po 1. 7. 2009 [procesní vývoj předmětné věci přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř. nesvědčil].
Z uvedeného se podává, že dovolání v záležitosti stěžovatele evidentně nebylo na základě předložených skutkových námitek z pohledu případného posouzení otázky zásadního právního významu možno posoudit jako (ne)přípustné (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), resp. tuto možnost svým dispozičním úkonem stěžovatel ani nezaložil, neboť rámec takto zákonem předpokládané (případné) přípustnosti dovolání je determinován posouzením toliko výtek (otázek) právních, byť i případně v rovině procesní [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; což shodně dokládá v tomto směru i judikatura Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 182/05, I. ÚS 2030/07, I. ÚS 2884/08, I. ÚS 1452/09, IV. ÚS 2117/09). Poněkud jinak vyjádřeno, nelze zde efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pokud tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (takto procesní) otázky zásadního významu, posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. je vyloučeno. Stěžovatel konečně konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v tomto ohledu v ústavní stížnosti ani nevznáší.
V uvedeném rozsahu bylo tudíž nutno posoudit jeho návrh jako zjevně neopodstatněný, když je zřejmé, že povahou námitek obsažených v podaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) nemohl posouzení otázky zásadního právního významu vůbec otevřít.
Ohledně rozsahu petitu požadujícího zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2010 č. j. 14 Co 599/2009-135 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. dubna 2009 č. j. 7 C 256/2007-109, jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že tomu tak ve stěžovatelem kritizované věci není. Interpretace relevantního právního rámce provedená Krajským soudem v Plzni není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); naopak odůvodnění rozhodnutí na tento výklad dostatečně odkazuje. Úvahy soudu se pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež lze na obsah odůvodnění předmětného rozsudku odkázat s tím, že kontrapozici vůči nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 192/11 rovněž nezakládá.
V důsledku toho byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2012
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu