ECLI:CZ:US:2012:4.US.3733.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3733/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 95, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009 č. j. 3 T 25/2007-5364, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009 č. j. 9 To 500/2009-5466, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 5 Tdo 970/2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010 č. j. 9 To 500/2009-5589 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. (zejména pak čl. 40 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítal zejména porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
Konkrétně stěžovatel obecným soudům vytkl, že skutkový stav byl jimi zjištěn nedostatečně a neúplně, pročež nemohl sloužit jako podklad k rozhodnutí o vině. Navíc byly dle stěžovatele právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.
Další výtky stěžovatele pak směřovaly proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2009, při jehož vydávání soud postupoval podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu, aniž by pro to byly splněny podmínky. Odvolací soud totiž dokazování sám neprováděl a opřel se o skutkový stav, jak byl zjištěn soudem nalézacím; přitom však neoznačil zjištěný skutkový stav za zcela správný, nýbrž nalézacímu soudu jistá pochybení vytknul (str. 19 a 30 předmětného rozsudku). Tímto postupem měl odvolací soud porušit zásady přímosti a bezprostřednosti.
Stěžovatel konečně brojil i proti tomu, že odvolací soud rozsudek soudu nalézacího nezrušil pro nepřezkoumatelnost, přestože ten nepřezkoumatelný zjevně byl, na což upozorňovala i státní zástupkyně.
II.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh částečně - ve vztahu ke kasačnímu výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu - nepřípustný.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 či usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10, obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí (či kasačnímu výroku) není přípustná. Tento právní názor je projevem principu subsidiarity ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně základních práv. Podle tohoto principu je Ústavní soud oprávněn ústavní stížnost projednat toliko tehdy, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Soudní řízení vedené ve stěžovatelově věci i po kasačním výroku obsaženém v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu dále pokračovalo, a i když byl tento rozsudek z hlediska formálního pravomocný, nebylo jím ještě pravomocně skončeno trestní řízení proti stěžovateli; z toho plyne, že stěžovatel měl možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti v rozsahu směřujícím proti kasačnímu výroku napadeného rozsudku Nejvyššího soudu.
Ve zbylém rozsahu se pak jedná z důvodů dále vyložených o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu k rozhodování soudů v trestním řízení je pak třeba zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny).
První skupina námitek stěžovatele v zásadě pouze polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů či skutkového stavu jako celku. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, a to zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je téměř totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit porušení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel. Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Ani ve vztahu k námitce, podle níž Krajský soud v Praze svým postupem (v odůvodnění popsaným na str. 19 napadeného rozsudku) porušil zásady přímosti a bezprostřednosti, nemůže Ústavní soud stěžovateli přitakat. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož bylo dokazování před nalézacím soudem provedeno procesně čistě, v dostatečném rozsahu a bylo odpovídajícím způsobem zachyceno v odůvodnění rozsudku. Důvod částečného zrušení rozsudku nalézacího soudu (a nového rozhodnutí soudem odvolacím) nebyl zapříčiněn nedostatečným zjištěním skutkového stavu, nýbrž opomenutím nalézacího soudu, který nerozhodl o některých dílčích útocích, ačkoliv skutkový podklad pro toto rozhodnutí byl dán. Odvolací soud se tudíž při novém rozhodnutí neodchýlil od skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, jak namítal stěžovatel, takže svým postupem neporušil zásadu přímosti a bezprostřednosti.
Ústavněprávních výtek pak Ústavní soud nemá ani proti právnímu názoru odvolacího soudu (nezpochybněnému ani usnesením soudu Nejvyššího), podle něhož byl rozsudek nalézacího soudu přezkoumatelný a trpěl toliko dílčími a v odvolacím řízení bez dalšího odstranitelnými vadami.
Ústavní soud tedy uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo zasaženo či dokonce porušeno v žádném z tvrzených aspektů. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadami presumpce neviny i in dubio pro reo, rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, důkazy byly řádně vyhodnoceny a právní závěry v napadených rozhodnutích obsažené nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu