ECLI:CZ:US:2012:4.US.3752.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3752/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Svornosti 2, Havířov - Město, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 567/2011-23 ze dne 10. 10. 2011 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nt 732/2011-15 ze dne 28. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") č. j. 0 Nt 732/2011-15 ze dne 28. 9. 2011 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v souvislosti s obviněním ze spáchání přečinu krádeže ve smyslu §205 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud současně rozhodl, že se nepřijímá slib obviněného dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu byla usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 1 To 567/2011-23 ze dne 10. 10. 2011 jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel měl za to, že výše uvedenými rozhodnutími okresního a krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v prvé řadě v tom, že se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s tzv. obecnou podmínkou pro vzetí do vazby, tzn., že nezkoumal, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že je trestní řízení proti stěžovateli vedeno důvodně. Důvodností trestního stíhání se zabýval až krajský soud, nicméně ten již nemohl předmětnou vadu zhojit, neboť není v jeho kompetenci suplovat činnost nalézacího soudu, nýbrž toliko přezkoumat správnost skutkových a právních závěrů, k nimž nalézací soud dospěl. Jelikož v otázce důvodnosti trestního stíhání okresní soud k žádnému závěru nedospěl, neměl krajský soud co přezkoumávat, a neměl proto jinou zákonnou možnost než napadené rozhodnutí okresního soudu zrušit, což však neučinil. Stěžovatel podotkl, že v důsledku výše popsaného postupu obecných soudů došlo k překročení zákonných lhůt stanovených pro vydání rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť splnění všech zákonných podmínek bylo konstatováno až v usnesení krajského soudu č. j. 1 To 567/2011-23 ze dne 10. 10. 2011, tedy po uplynutí 15 dnů od podání návrhu státního zástupce. Stěžovatel dále okresnímu soudu vytkl, že jej vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu, přestože státní zástupce v průběhu výslechu stěžovatele prováděného v souvislosti s rozhodováním soudu o vzetí do vazby, zúžil svůj původní návrh toliko na důvod dle §67 písm. b) trestního řádu; soud by přitom měl být dle §68 téhož předpisu návrhem státního zástupce vázán. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 1 To 567/2011-23 ze dne 10. 10. 2011 a usnesení okresního soudu č. j. 0 Nt 732/2011-15 ze dne 28. 9. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výhradou níže uvedenou, přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje na skutečnost, že v řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není tato podmínka splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96, publikován tamtéž, svazek 8, nález č. 95, str. 367 a násl.). Jinými slovy řečeno, stěžovatel nemůže v ústavní stížnosti vznášet takové námitky, které neuplatnil, alespoň rámcově, v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy.
V nyní projednávané věci z usnesení krajského soudu č. j. 1 To 567/2011-23 ze dne 10. 10. 2011 plyne, že stěžovatel sice podal proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby stížnost, kterou však blíže neodůvodnil; tuto skutečnost stěžovatel ve své ústavní stížnosti nikterak nerozporoval. Jestliže tedy stěžovatel vznesl své výhrady vůči postupu okresního soudu poprvé až v ústavní stížnosti, nelze než považovat ji v tomto rozsahu za nepřípustnou.
Námitkám stěžovatele by ovšem nebylo možno přisvědčit ani v případě, že by se jimi Ústavní soud věcně zabýval. Je sice pravdou, že se okresní soud výslovně nevyjádřil k důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, nicméně přesvědčení, že trestní stíhání je proti stěžovateli vedeno důvodně, vyplývalo implicitně z celkového kontextu napadeného rozhodnutí. Jestliže pak krajský soud odůvodnění usnesení okresního soudu zpřesnil výslovným konstatováním, že došlo k naplnění tzv. obecné podmínky pro vzetí do vazby, nelze takovému postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Co se týče vázanosti soudu návrhem státního zástupce, z protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 28. 9. 2011 vyplývalo, že vyjádření, jímž měl státní zástupce dle stěžovatele údajně zúžit svůj původní návrh na vazební důvod uvedený v §67 písm. b) trestního řádu, bylo reakcí na slib stěžovatele, že bude v případě propuštění k dispozici orgánům činným v trestním řízení a že se nebude dopouštět další trestné činnosti. Státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že navrhuje vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu, což možnost akceptace slibu obviněného vylučuje. Tímto vyjádřením státní zástupce zjevně nemínil zúžit svůj původní návrh, jak mylně dovozuje stěžovatel, nýbrž se toliko vyjádřil ke způsobu, jímž by soud měl rozhodnout o zmíněném slibu.
Jelikož napadená rozhodnutí obecných soudů o vzetí stěžovatele do vazby, jakož i proces vedoucí k jejich vydání, z hlediska ústavněprávního plně obstojí, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu