ECLI:CZ:US:2012:4.US.3769.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3769/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. N., dříve P., právně zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Jakubská 1, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2010, č.j. 50 T 12/2009-3481, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2010, č.j. 2 To 70/2010-4069, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2011, č.j. 7 Tdo 1056/2011-106, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §88a zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soukromí, zakotvené v čl. 10 odstavce 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na tajemství zasílaných záznamů, zakotvené v čl. 13 Listiny, a právo na soudní, jakož i jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odstavce 1 a 2 Listiny a v čl. 40 odstavci 6 Listiny; jakož i právo na respektování soukromého a rodinného života, zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel, společně s dalšími obžalovanými, shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odstavců 1, 2 písmeno a) a odstavce 4 písmeno c) trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odstavce 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem zamítl. Dovolání stěžovatele a dalších spoluodsouzených Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v průběhu řízení opakovaně zpochybňoval spáchání skutku, pro nějž byl shledán vinným a odsouzen, provedené výslechy svědků jsou obecné a samostatně neobstojí. Uvedl, že závěr o jeho vině byl založen především na operativních šetřeních (odposlechy mobilních telefonů a lokace jejich pohybu). Přitom sledování telekomunikačního provozu bylo nařízeno zpětně, a to na základě šetření Celní správy České republiky, Celního ředitelství Brno, odboru dohledu a pátrání, ČTS: BN-0132/TS-35/2007, které mělo prověřit drogovou trestnou činnost páchanou na území České republiky, Norska a Švédska, do níž snad měl být stěžovatel zapojen. V usnesení o zahájení trestního řízení ze dne 7. srpna 2007 se však hovoří o předpokládané drogové činnosti vztahující se ke státům bývalé Jugoslávie. Existuje tedy rozpor, přičemž část podkladů je neveřejná, netvoří součást spisu a krajský soud provedení důkazu - prověření důvodnosti nařízeného operativního sledování - konstatoval jako nadbytečné. Takový postup je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2806/08, sp. zn. II. ÚS 615/06 a sp. zn. II. ÚS 789/06. Nebyl tedy proveden žádný důkaz, který by jednoznačně prokázal vinu stěžovatele. Vše je založeno na monitorování telekomunikačního provozu, aniž by bylo jasné, jaký byl jeho obsah a zda sledované telefony byly v držení či dispozici stěžovatele. Odvolací a dovolací soud pak jen odkázaly na závěry krajského soudu.
Stěžovatel rovněž brojil proti udělenému trestu za situace dvou použitelných hmotněprávních předpisů. V projednávané věci byl odsouzen podle §187 odstavce 4 písmene c) trestního zákona, jako zvláště nebezpečný recidivista podle §41 odstavce 1 trestního zákona, neboť byl již dříve odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odstavce 3 písmene b) trestního zákona (Krajský soud v Ostravě sp. zn. 37 T 2/2001; trest odnětí svobody na osm let, přičemž z výkonu trestu byl stěžovatel podmíněně propuštěn dne 30. června 2006). Zvlášť závažný trestný čin definuje §41 odstavec 2 trestního zákona jako čin uvedený v §62 a takový čin, za který je stanovena horní hranice trestní sazby nejméně osm let. Podle §14 odstavce 3 trestního zákoníku je zvlášť závažným zločinem úmyslný trestný čin, u nějž zákon stanoví horní hranici nejméně deset let (§250 odstavec 3 písmeno b) trestního zákona stanoví horní hranici osm let). Podle §59 trestního zákoníku by tedy nebylo možné zvýšení trestní sazby stěžovateli tak, jak k němu v napadeném rozsudku krajského soudu došlo.
Závěrem stěžovatel navrhl zrušení ustanovení §88a trestního řádu. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 24/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že uvedené ustanovení nerespektuje ústavněprávní limity, nebylo však napadeno, a proto jej nezrušil, avšak nechal na zákonodárci zvážit jeho změnu tak, aby se toto stalo ústavně konformním. Proto stěžovatel překládá tento návrh.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 12/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu se především podává, že stěžovatel byl trestně stíhán za spolupráci při pašování drogy do Švédska, kdy se měl 2. ledna 2008 účastnit výpůjčky automobilu, v němž byla droga přepravována, a dále se měl starat o doprovod (monitorování situace) kurýra. Kurýr (P. G.) však byl na konci celodenní cesty (večer 5. ledna 2008) zadržen švédskou policií a následně byl ve Švédsku i odsouzen. Doprovod stěžovatele ve Švédsku byl prokázán monitoringem mobilních telefonů. Stěžovatel v průběhu celého řízení opakovaně namítal, že neexistuje nic, co by prokazovalo, že v inkriminované době monitorované telefony používal právě on, když současně soudy neprovedly důkazy, které by jednak prokázaly jeho neschopnost řídit vozidlo na tak velkou vzdálenost, a jednak vyvrátily jeho tvrzení, že se v inkriminované době nacházel v Holandsku a v Itálii. Jako alibi mu přitom mělo sloužit i tvrzení, že v téže době připravoval spáchání jiné trestné činnosti, rovněž spjaté s pašováním drog, za níž již byl pravomocně (3. října 2008) odsouzen rozsudkem Zemského soudu v Müchengelandbachu, sp. zn. 22 KLs-702 Js 58/08-6/08. Soudy obhajobě stěžovatele neuvěřily.
Z předložených podkladů je zjevné, že stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na tvrzení nesprávného zhodnocení věci krajským soudem, který neprovedl důkaz posouzení přípustnosti odposlechů, respektive sledování telekomunikačního provozu. V odvolání stěžovatele však požadavek na prověření správnosti postupu krajského soudu k této otázce absentuje. V doplnění odvolání sice stěžovatel požaduje přehrát akci "Donkey 31", nenamítá však nic proti nařízení operativního sledování. Jak je dále patrné, stěžovatel pochybuje i o správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení s ohledem na zpětnost požadavku o popsané sledování, které však bylo vyvoláno rozkrytím jednoho z článků obchodu s drogami - zadržením kurýra ve Švédsku.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, orgány činné v trestním řízení důkladně prověřovaly vazby a komunikaci odsouzených navzájem, přičemž tato činnost byla ztěžována jednak používáním řady SIM karet, které postupně byly předělávány do různých mobilních telefonů, a rovněž konspirativností komunikace mezi zúčastněnými osobami. Závěry, k nimž soudy dospěly na základě provedených důkazů, byť nepřímých avšak tvořících ucelený obraz trestného jednání, jsou zcela logické a srozumitelné a jednoznačně vedly k závěru o vině stěžovatele.
Nejen z napadeného rozsudku nalézacího soudu se dále podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 1992, sp. zn. 1 T 24/1991, odsouzen pro trestný čin loupeže dle ustanovení §8 odstavce 1 trestního zákona k §234 odstavcům 1 a 2 písmeno b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu v trvání tří let, z jehož výkonu byl propuštěn dne 22. července 1998. Následně byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001, sp. zn. 37 T 2/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2002, sp. zn. 5 To 4/2002, odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odstavců 1 a 3 písmeno b) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odstavce 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Z výkonu tohoto trestu byl stěžovatel podmíněně propuštěn dne 30. června 2006 na zkušební dobu jednoho roku, v níž se osvědčil. Dne 5. ledna 2008 pak měl svým, v napadeném rozsudku popsaným jednáním, spáchat uvedený trestný čin. Stěžovatel tedy byl v projednávané věci odsouzen jako zvláště nebezpečný recidivista, přičemž takto byl deklarován, s ohledem na svoji trestní minulost, již při předchozím odsouzení pro jiný úmyslný trestný čin.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Stěžovatel se subjektivně oprávněn cítí být zkrácen ve své svobodě, toto omezení, jakkoliv relativně přísné, je založeno na platném právním řádu a rozhodnutí o vině a trestu je zcela v souladu s čl. 39 Listiny.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Osud návrhu na zrušení části právního předpisu pak sleduje osud vlastní ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud návrh spojený s ústavní stížnosti, proto podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene b) zákona o Ústavním soudu, odmítl i připojený návrh.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu