ECLI:CZ:US:2012:4.US.3818.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3818/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. Z., advokáta, zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem se sídlem Bílinská 1, Ústí nad Labem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 337/2011-479 ze dne 28. 6. 2011 a usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. 3 T 156/2000-473 ze dne 30. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 3 T 156/2000-473 ze dne 30. 3. 2011 nepřiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování odsouzeného M. S. v celkové výši 13.056,- Kč, neboť dospěl k závěru, že návrh byl podán opožděně a v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty nárok stěžovatele na uhrazení výše uvedené částky zanikl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 5 To 337/2011-479 ze dne 28. 6. 2011 jako nedůvodná zamítnuta.
Skutkový stav, z nějž obecné soudy vycházely, byl následující: Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") č. j. 3 T 156/2000-443 ze dne 16. 12. 2008 ustanoven obhájcem odsouzeného M. S., který se dožadoval režimové změny výkonu trestu odnětí svobody tak, aby v jeho průběhu mohl absolvovat soudem uložené ochranné léčení; jednalo se tedy o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Usnesením okresního soudu č. j. 3 T 156/2000-455 ze dne 29. 4. 2009, které bylo stěžovateli doručeno dne 20. 5. 2009 a které nabylo právní moci dne 23. 5. 2009, bylo návrhu odsouzeného vyhověno a došlo tak k přeměně ochranného léčení z ambulantního na ústavní. Dne 27. 6. 2009 vznesl stěžovatel jménem odsouzeného požadavek vůči Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR na přemístění odsouzeného do jiného nápravného zařízení, k čemuž následně také dne 2. 7. 2009 došlo, přičemž stěžovatel byl o této skutečnosti vyrozuměn dne 16. 7. 2009. Stěžovatel posléze předložil vyúčtování nákladů nutné obhajoby, které bylo okresnímu soudu doručeno dne 9. 7. 2010.
Obecné soudy konstatovaly, že dle §151 odst. 2 trestního řádu je nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. Dle názoru obecných soudů byl tímto dnem, od nějž bylo třeba odvozovat počátek běhu prekluzivní lhůty, den právní moci usnesení o přeměně ochranného léčení (23. 5. 2009). Jestliže byl návrh stěžovatele doručen okresnímu soudu až dne 9. 7. 2010, nebylo mu možno z důvodu prekluze nároku, k níž došlo dne 23. 5. 2010, vyhovět.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v této souvislosti uvedl, že z usnesení o ustanovení obhájcem ani z průběhu samostatného řízení nebylo patrno, že by se jeho právní pomoc měla vztahovat striktně jen na samotné prvostupňové řízení před soudem a nikoliv již na navazující stádium realizace soudního rozhodnutí, v němž je rovněž zapotřebí přiměřené právní kvalifikace. Stěžovatel dovozoval, že povinnost zastupovat odsouzeného nezanikla dnem právní moci usnesení okresního soudu č. j. 3 T 156/2000-455 ze dne 29. 4. 2009 o přeměně ochranného léčení, nýbrž až v momentě, kdy byl Generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR informován o přemístění odsouzeného do jiného nápravného zařízení. Poukázal přitom na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu o přeměně ochranného léčení, v němž bylo uvedeno, že "je nutné, aby sám odsouzený požádal o přemístění do Věznice Rýnovice". Stěžovatel tedy na základě této věty dospěl k logickému závěru, že povinnost zastupovat odsouzeného ohledně uskutečnění jeho přání vydáním posledně zmíněného rozhodnutí nezanikla, a v zájmu klienta podnikl další kroky, jak uvedeno výše. Dle přesvědčení stěžovatele patřily úkony, které uskutečnil v souvislosti s přemístěním odsouzeného do jiného nápravného řízení, do množiny jeho povinností ustanoveného advokáta, proto teprve po jejich dokončení mohlo dojít k započetí běhu jednoroční prekluzivní lhůty. Pokud mu obecné soudy za těchto okolností nepřiznaly nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů s odkazem na údajnou prekluzi nároku, porušily jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně i právo na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 26 Listiny, kterou poctivě a v dobré víře vykonal. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení okresního soudu č. j. 3 T 156/2000-473 ze dne 30. 3. 2011 a usnesení krajského soudu č. j. 5 To 337/2011-479 ze dne 28. 6. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně počátku běhu prekluzivní lhůty k uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů za vykonanou právní pomoc dle §151 odst. 2 trestního řádu, přičemž v nesprávném právním posouzení této otázky spatřoval stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se návrhem stěžovatele na přiznání odměny advokáta a náhrady hotových výdajů řádně zabývaly a své právní závěry, vedoucí k jeho zamítnutí, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s názorem obecných soudů neztotožnil a předložil vlastní alternativní výklad relevantní právní normy, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Lze snad jen připomenout, že Ústavní soud již v minulosti jednoroční lhůtu stanovenou v §151 odst. 2 trestního řádu posoudil jako dostatečnou k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 784/08 ze dne 23. 10. 2008 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 392/09 ze dne 5. 5. 2009, dostupná na http://nalus.usoud.cz, či nález sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009, bod 14, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 19, str. 187 a násl.). I v nyní projednávané věci měl stěžovatel pro včasné uplatnění svého nároku času dostatek, a to i v případě, že počátek běhu lhůty odvozoval ode dne 16. 7. 2009, neboť i tak měl k dispozici více než deset měsíců. Stěžovatel tedy mohl vzniku celého problému snadno předejít, pokud by vzhledem k okolnostem zachoval náležitou opatrnost a neponechával by za situace, kdy vyúčtování výše odměny a hotových výdajů nebylo nikterak složité, uplatnění svého nároku na samotný konec zákonné lhůty, jak si ji sám určil.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu