ECLI:CZ:US:2012:4.US.3830.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3830/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1/ nezl. J. Č. a 2/ M. W., zastoupeni Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Jakubská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 2012 č. j. 5 Co 916/2012-405 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. října 2011 č. j. 1 P 187/2000-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. října 2012, se stěžovatelé podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. října 2011 č. j. 1 P 187/2000-274 a výroků, kterými byly označené výroky soudu prvního stupně změněny rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 2012 č. j. 5 Co 916/2012-405. Stěžovatelé mají za to, že rozhodnutím soudů o běžném výživném a o nedoplatku za zvýšené výživné byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na nediskriminaci, rovnost a rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny, právo na spravedlivé a předvídatelné soudní rozhodnutí podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 1 P 187/2000 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Písku rozsudkem napadeným ústavní stížností ve věci úpravy poměrů, výživného a zbavení rodičovské zodpovědnosti stěžovatele č. 1 rozhodl tak, že počínaje dnem 1. září 2009 svěřil stěžovatele č. 1 do výchovy a výživy stěžovatelce č. 2 (výrok I.), počínaje dnem 1. září 2009 uložil otci povinnost platit na stěžovatele č. 1 výživné ve výši 6 500,- Kč měsíčně a od 1. září 2011 ve výši 8 000,- Kč měsíčně (výrok II.), nedoplatky na výživném vzniklé zpětným určením výživného ve výši 46 800,- Kč a 6. 900,- Kč uložil otci zaplatit spolu s běžným výživným ve splátkách po 4 000,- Kč (výrok III.), návrh stěžovatelky č. 2 na zbavení rodičovské zodpovědnosti otce ke stěžovateli č. 1 zamítl (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali oba rodiče. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o běžném výživném a ve výroku o nedoplatku za zvýšené výživné tak, že otci uložil povinnost počínaje dnem 1. září 2009 přispívat na výživu stěžovatele č. 1 částkou 350 EUR měsíčně, počínaje dnem 1. listopadu 2010 částkou 250 EUR a počínaje dnem 1. listopadu 2011 částkou 380,- EUR měsíčně; nedoplatek na výživném za dobu od 1. září 2009 do 22. června 2012 v celkové částce 4 752 EUR uložil odvolací soud otci zaplatit ve dvou stejných splátkách po 2 376 EUR splatných do 30. září 2012 a do 31. prosince 2012 k rukám stěžovatelky č. 2; rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci IV., o zamítnutí návrhu stěžovatelky č. 2 na zbavení rodičovské zodpovědnosti otce a ve výroku v odstavci V., o nákladech řízení, odvolací soud zrušil a věc vrátil okresnímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy si celé rozhodování o stanovení výživného nepřijatelným způsobem zjednodušily, když de facto bez dalšího přijaly za výchozí bod pro své rozhodování diskriminační rozhodnutí Okresního soudu v Linzi ze dne 14. dubna 2006 sp. zn. GZ 4 C 130/02 f-71, které svou logikou a matematikou znevýhodňuje v Čechách žijící dítě a kterým byla otci stanovena povinnost hradit výživné ve výši 182 EUR měsíčně. Podle názoru stěžovatelů byla uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Linci založena excesívní nerovnost účastníků, a to zejména v neprospěch nezletilého stěžovatele č. 1. Ve věci rozhodující soudy pak dle názoru stěžovatelů v rozporu s právem nezletilého na soudní ochranu nedodržely ústavní kautely a maximy v oblasti hmotného zabezpečení nezletilých vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/05. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav ohledně příjmů otce, jeho možností, schopností, majetkových poměrů a životní úrovně a nijak nepřihlédly k tvrzením matky ohledně zvýšených potřeb nezletilého a k ní označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, když se s těmito důkazy nijak nevypořádaly ve svém rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 1619/07, II. ÚS 671/09, III. ÚS 61/94, IV. ÚS 185/96, III. ÚS 87/99.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé toliko opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z obsahu soudního spisu plyne, že stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Ve věci rozhodující soudy se pak celou věcí velmi podrobně zabývaly a zejména odvolací soud se řádně se vypořádal s navrženými důkazy (str. 4 až 9 rozsudku odvolacího soudu). Vydané rozhodnutí odvolacího soudu je pak v napadené části o běžném výživném a o nedoplatku za zvýšené výživné logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto plně postačí na obsah odůvodnění odvolacího soudu odkázat.
Z argumentace stěžovateli uvedené je patrna dobrá vůle stěžovatelky č. 2, která se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu svého nezletilého syna, nicméně Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě lze rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů označit, s poukazem na všechny souvislosti a okolnosti celé věci, za rozhodnutí, která dodržela zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovateli citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů, zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu