ECLI:CZ:US:2012:4.US.3911.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3911/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky G. M. G., zastoupené JUDr. Pavlem Průšou, advokátem se sídlem Klášterní 92, Chotěboř, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. Nc 358/2011-453 ze dne 29. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), doplněný podáním ze dne 17. 1. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) č. j. Nc 358/2011-453 ze dne 29. 11. 2011, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Karlových Varech Mgr. Eva Strachoňová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 22 P 72/2004.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti nejprve uvedla, že si je vědoma, že vzhledem k ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), nemůže být rozhodnutí soudkyně Mgr. Strachoňové, jímž tato fakticky brání stěžovatelce v účasti na jednání trváním na zaplacení eskorty, důvodem pro její vyloučení, byť jde o požadavek značně netypický. Stěžovatelka nicméně poukázala na právní názor krajského soudu, dle nějž k vyloučení soudce z rozhodování postačí, existuje-li pochybnost o jeho nepodjatosti, pokud má tato pochybnost reálný základ. Dle přesvědčení stěžovatelky v jejím případě taková pochybnost existovala, neboť stěžovatelka podala proti postupu soudkyně Mgr. Strachoňové dvě stížnosti a následně i trestní oznámení, přičemž o jedné z těchto stížností a o trestním oznámení nebylo v době, kdy krajský soud podjatost soudkyně posuzoval, rozhodnuto. I za předpokladu profesionality soudkyně, kterou stěžovatelka nemíní zpochybňovat, a přes její vyjádření, že se podjatá necítí, nemůže tato okolnost nevzbudit podezření z podjatosti, neboť skutečnost, že si stěžovatelka na soudkyni stěžovala, na rozhodování soudkyně nutně působí i v rovině podvědomé, vůlí neovlivnitelné. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí o námitce podjatosti jednak postojem samotné soudkyně, která se podjatou necítila, a dále také charakterem námitek stěžovatelky, které se, dle názoru krajského soudu, týkaly pouze projednávání věci a nebyly tak, s ohledem na ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu, způsobilými důvody pro vyloučení soudkyně. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí shledal, že tomuto hodnocení nebylo z ústavněprávního hlediska možno nic vytknout. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98, str. 11 a násl.). Jinými slovy řečeno, k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity účastníků, soudce samotného nebo i nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být najisto postaven důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Z toho vyplývá, že trestní oznámení, jakožto výraz subjektivního přesvědčení stěžovatele o porušení zájmů chráněných trestním zákonem, nemůže být samo o sobě důvodem ke konstatování podjatosti soudce, a to tím spíše, je li opřeno toliko o jeho údajně vadný procesní postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 325/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Argumentum a maiori ad minus nemůže být důvodem pro vyloučení soudce ani stížnost účastníka řízení adresovaná předsedovi soudu, nadto za situace, kdy se ani sama soudkyně za podjatou nepovažuje. Krajský soud tedy nepochybil, jestliže o námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou rozhodl tak, že soudkyni Mgr. Strachoňovou z projednávání a rozhodování věci nevyloučil.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu