ECLI:CZ:US:2008:2.US.325.06.1
sp. zn. II. ÚS 325/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky A. M., zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 6, Loutkářská 2f, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006, č. j. 12 To 65/2006-648, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. 1. 2006, č. j. 1 T 1/2005-635, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2006 a doplněnou podáním ze dne 31. 5. 2006, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti samosoudkyně JUDr. Dany Haňkové.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 1 T 1/2005, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní státní zastupitelství pro Prahu-východ podalo dne 3. 1. 2005 k Okresnímu soudu Praha-východ obžalobu na stěžovatelku a dalšího obviněného RNDr. J. M. (dále jen "obžalovaný") pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu a vyrovnání podle ust. §126 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."). Samosoudkyně JUDr. Dana Haňková vydala v této věci dne 28. 1. 2005 trestní příkaz č. j. 1 T 1/2005-493, který byl na základě podaného odporu zrušen. Dne 17. 3. 2005 podal obžalovaný proti samosoudkyni JUDr. Daně Haňkové námitku podjatosti, která byla definitivně zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2005, č. j. 10 To 343/2005-555. Na uvedenou samosoudkyni podal obžalovaný dne 22. 7. 2005 trestní oznámení pro závažné podezření z páchání trestné činnosti v souvislosti s pravděpodobnou účelovou kriminalizací jeho osoby a stěžovatelky. Usnesením ze dne 14. 10. 2005, č. j. Nt 28/2005-598, Krajský soud v Praze rozhodl o návrhu obžalovaného (ke kterému se připojila i soudkyně JUDr. Dana Haňková) na odnětí věci a přikázání jinému soudu ve smyslu ust. §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), tak, že se věc Okresnímu soudu Praha - východ neodnímá.
Podáním ze dne 11. 1. 2006 vznesla také stěžovatelka vůči jmenované samosoudkyni námitku podjatosti. Okresní soud Praha-východ o ní rozhodl usnesením ze dne 12. 1. 2006, č. j. 1 T 1/2005-635, tak, že samosoudkyně JUDr. Dana Haňková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu ust. §30 tr.ř. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2006, č. j. 12 To 65/2006-648, zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka tvrdí, že o podjatosti samosoudkyně JUDr. Dany Haňkové nemůže být pochyb, neboť pro ní svědčí jak subjektivní, tak objektivní skutečnosti vyplývající z obsahu spisu. Vzhledem k vyhroceným vztahům samosoudkyně a obžalovaného, jakož i skutečnosti, že na ní obžalovaný v souvislosti s projednávanou trestní věcí podal trestní oznámení, je zcela zjevné, že ani vztah ke stěžovatelce, která je manželkou obžalovaného, nemůže být nestranný, a to navzdory samosoudkyní proklamovaného čistě profesního přístupu. Své přesvědčení ilustruje i na vydání trestního příkazu, kterým byla společně s obžalovaným uznána vinnou shora uvedeným trestným činem, avšak zjevně v rozporu s trestním řádem i konstantní judikaturou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoli daná věc nebyla dosud pravomocně skončena, Ústavní soud podanou ústavní stížnost posoudil jako přípustnou s ohledem na nález III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, ve kterém judikoval, že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé doposud neskončilo. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání.
K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko (viz např. rozhodnutí sp.zn. II. ÚS 105/01 zveřejněné ve Sb. n. a rozh. US - svazek 23, C.H.Beck Praha 2001, str.11, sp. zn. III. ÚS 230/96, Sb. n. a rozh. US - svazek 8, C.H.Beck Praha 1997, str. 141, sp. zn. I. ÚS 167/94, Sb. n. a rozh. US - svazek 6, C.H.Beck Praha 1996, str. 429), ze kterého vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
Rovněž z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že osobní nestrannost soudce je třeba předpokládat, pokud není dokázán opak (např. rozsudek ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyer z roku 1981, A-54, §58). Při posouzení existence legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti soudce je rozhodující vědět, zda lze pokládat obavy zainteresované osoby za objektivně oprávněné. Subjektivní stránka nestrannosti se týká osobní nestrannosti členů příslušného tribunálu; tu je třeba předpokládat, pokud se neprokáže opak. Objektivní stránka se týká otázky, zda způsob, jak je tribunál složen a organizován, nebo zda sukcese funkcí některého z jeho členů mohou vyvolat pochyby o nestrannosti tribunálu nebo tohoto člena (rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, A-53, str. 14-16; podobně i rozsudek ve věci Hausschild z roku 1989, A-154).
Podle ust. §30 odst. 1 tr.ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Zákon zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Je tím vyloučen subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity účastníků, soudce samotného nebo i nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být na jisto postaven důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Pro úsudek o porušení ústavních kautel, chránících čistotu řízení před obecnými soudy (nebo jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele. Trestní oznámení podané na osobu soudce nemůže být samo o sobě důvodem k podjatosti soudce. Dovedeno ad absurdum, mohl by každý účastník řízení formou "udání" dosáhnout vyloučení soudce a tím i okolnosti, že by v řízení nerozhodoval zákonný soudce.
Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba vždy posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Podmínka nestrannosti vyžaduje, aby soud nebyl nikdy na pochybách, jaké má přijmout rozhodnutí, aby nikdy nepřipustil možnost být ovlivňován jakýmkoli vnějším tlakem, ale aby své rozhodnutí opřel o objektivní argumenty předložené v průběhu řízení. Na soudcovu podjatost by bylo možné usuzovat pouze v případech, kdy je to naprosto jasné z jeho postojů během předmětného řízení a z obsahu rozhodnutí. I když má soudce pochopitelně své vlastní osobní pocity, a to i v průběhu řízení, nemůže se jimi řídit ani v řízení ani při vytváření právního názoru.
Žádná z okolností vylučujících soudce z rozhodování v potřebné intenzitě podle ust. §30 odst. 1 tr.ř. nebyla v řízení před obecnými soudy zjištěna a ani Ústavní soud nenabyl ve věci toho názoru, že by předložené či tvrzené skutečnosti zakládaly vztah soudce k účastníkům takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Městský soud v Praze své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když konstatoval, že lze těžko dovodit existenci jakéhokoli objektivního kritéria, které by zakládalo důvod pochybovat o tom, že samosoudkyně postupuje nezaujatě, když kromě rozhodování o námitce podjatosti a vyjádření k návrhu na delegaci (s výjimkou vydaného trestního příkazu) prakticky nebyla aktivně účastna na rozhodování ve věci (ve věci dosud neproběhlo ani jedno hlavní líčení), navíc za situace, kdy ona sama subjektivně žádné takové důvody nesdílí. Pochybení soudu prvého stupně při vydaní trestního příkazu, které mohlo být zaviněno pouze rutinním přístupem soudu, bylo dle stížnostního soudu nepochybně napraveno tím, že stěžovatelka proti němu podala odpor. Takovým pochybení se však Ústavní soud v této fázi řízení ani není oprávněn zabývat, protože zde se již jedná o meritum věci, v níž řízení dosud nebylo pravomocně skončeno; Ústavní soud by tak nepřípustným způsobem předčasně zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomu ještě Ústavní soud poznamenává, že podjatost často není možno dovodit z vadného rozhodnutí, neboť toto jde obvykle na vrub "obyčejného" pochybení soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. usnesení IV. ÚS 209/94).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu