ECLI:CZ:US:2012:4.US.397.12.1
sp. zn. IV. ÚS 397/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Divadelní 4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. července 2010, č.j. 4 T 33/2010-2186, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2010, č.j. 5 To 553/2010-2331, a Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, č.j. 6 Tdo 871/2011-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odstavce 1 písmen b) a c), a odstavce 3 písmene b) trestního zákona (body 1 - 3, 5 a 6); trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odstavce 1 trestního zákona (body 1, 2 a 7); trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odstavce 1 písmen a) a c) trestního zákona (bod 7) a trestného činu zatajení věci podle §254 odstavce 1 trestního zákona (bod 4), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let. Dále mu byla společně s dalšími odsouzenými uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu v rozsudku vyjmenovaným poškozeným a ve výši tam uvedené . Současně byl stěžovatel s dalšími dvěma spoluobviněnými zproštěn obžaloby ve skutcích uvedených pod body 15 - 23, neboť nebylo prokázáno, že by se uvedených skutků dopustil. Odvolání odsouzených proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Dovolání stěžovatele i dalších odsouzených Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl odsouzen na základě naprosto nedostatečných důkazů, jimiž jeho vina nebyla náležitě prokázána a v důsledku toho hodnocení jeho jednání neodpovídá tomu, co bylo v řízení jako důkaz provedeno a zaprotokolováno. Protiústavnost trestního řízení spočívá podle jeho přesvědčení v tom, že rozhodnutí je založeno na důkazech, které byly provedeny s odlišným výsledkem, než jak jsou uvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí. Rozhodnutí se tedy nezakládají na obsahu provedených důkazů. V další části pak specifikoval jednotlivé rozpory mezi důkazy a závěry, které z nich vyvodil nalézací soud. Soudy odvolací i dovolací pak převzaly dle stěžovatele zcela nelogické závěry soudu prvého stupně. K tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, na nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 3094/08. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 33/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu se podává, že stěžovatel byl obžalován, společně s dalšími třemi muži. Nalézací soud provedl všechny navržené důkazy a na základě posouzení všech relevantních podkladů dospěl k závěru prezentovanému v napadeném rozsudku. Stěžovatel od počátku trestnou činnost popíral, v odvolání i v dovolání vyvracel argumentaci nalézacího soudu a své námitky zopakoval rovněž v ústavní stížnosti. Celé trestní řízení považoval po celou dobu za neobjektivní komplot směřující proti němu, jímž měl být potrestán za jednání, jehož se nedopustil.
Z napadených rozhodnutí je však patrné, že soud nalézací, zcela v intencích čl. 90 Ústavy České republiky rozhodoval o otázce viny a trestu, přičemž zhodnotil důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Respektoval zákonné podmínky (§125 trestního řádu) a uvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Proto není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Stěžovatel přitom neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti (o zkrácení v zaručených právech), založené výhradně na tom, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než on, aniž by současně uvedl další skutečnosti svědčící o porušení článku 36 Listiny, nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny např. IV. ÚS 23/93 (publ. in: N 28/1 SbNU 219).
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu