ECLI:CZ:US:2012:4.US.542.10.1
sp. zn. IV. ÚS 542/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Zscherpem, Advokátní kancelář se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.11.2009 č. j. 5 Cmo 299/2009 - 218 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.6.2009 č. j. 50 Cm 75/2003- 189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; byl také podle jeho názoru porušen postulát vyloučení svévole. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyl připuštěn vstup stěžovatele jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalobce. Pro kontext budiž poznamenáno, že v předmětném řízení se společnost SVA, a. s., jako žalobce, domáhala náhrady škody po členech představenstva. Stěžovatel jako menšinový akcionář společnosti žalobce přitom i v ústavní stížnosti svoji snahu vstoupit do předmětného řízení (tedy svůj právní zájem) jako vedlejší účastník odůvodňuje vlastní majetkovou expozicí související se jmenovanou obchodní společností.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterého vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
K věci samé pak Ústavní soud dodává následující:
Stěžovateli lze skutečně přisvědčit v tom, že do řízení formálně vstoupil již v roce 2003, a to z vlastního podnětu. Vyjádřil-li se žalobce teprve v roce 2009 [to k upozornění samotného soudu o vedlejším účastenství stěžovatele; stěžovatel se totiž zejména v roce 2009 začal aktivně domáhat svých práv plynoucích z vedlejšího účastenství - srovnej například číslo listu 153 -158 vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 Cm 75/2003], pak to jistě není šťastné. Na druhou stranu - i s odkazem na obecně akceptovanou komentářovou literaturu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád Díl I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 604 a násl.- lze souhlasit s obecnými soudy v tom, že smysl vedlejšího účastenství je pomoci účastníku řízení. To stěžovatel v ústavní stížnosti příliš nereflektuje; akcentuje naopak své zájmy (například potřebu být informován). Je rovněž podle Ústavního soudu diskusní (byť toto posouzení je plně v dikci obecných soudů), zda stěžovatel má ve smyslu §93 o. s. ř. skutečně na věci právní zájem; je totiž otázkou, do jaké míry se rozhodnutí o žalobě jmenované obchodní společnosti dotkne ve svých důsledcích právního postavení stěžovatele a do jaké míry toliko jeho majetkových poměrů.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu