ECLI:CZ:US:2012:4.US.552.12.1
sp. zn. IV. ÚS 552/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Tiborem Stano, advokátem, AK se sídlem v Táboře, Ústecká 704, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 č. j. 6 Tdo 948/2011-16, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. 11. 2010 č. j. 14 To 303/2010-233, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 6. 2010 č. j. 1 T 41/2009-216, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 21. 4. 2010 č. j. 14 To 56/2010-202 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 12. 2009 č. j. 1 T 41/2009-183 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 16. 2. 2012 se M. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Táboře (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 1 T 41/2009.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 1 T 41/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 17. 12. 2009 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §181f odst. 2 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 26 měsíců; dále obviněného zprostil obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře (dále jen "státní zástupkyně") ze dne 28. 5. 2009 ohledně skutku pod bodem 2).
Dne 21. 4. 2010 Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného a státní zástupkyně napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Dne 24. 6. 2010 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §181f odst. 2 tr. zákona a trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. a) tr. zákona, a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 27 měsíců.
Dne 25. 11. 2010 odvolací soud odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 24. 6. 2010 jako nedůvodné zamítl.
Dne 23. 11. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2010 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů byl porušen čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Námitky v ústavní stížnosti obsažené směřovaly pouze proti rozsudkům nalézacího soudu ze dne 17. 12. 2009 a ze dne 24. 6. 2010. Podle stěžovatele nalézací soud neprovedl dokazování řádně a dostatečně, nesprávně aplikoval zásadu volného hodnocení důkazů obsaženou v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, neboť za situace "tvrzení proti tvrzení" měl aplikovat zásadu in dubio pro reo; nesprávně byla aplikována i zásada obžalovací obsažená v ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu. K porušení práva na rovnost účastníků před soudem dle čl. 96 odst. 1 Ústavy mělo dojít tím, že nalézací soud "bral za prokázané tvrzení obžaloby bez zřetele na obhajobu stěžovatele". Článek 39 Listiny měl být porušen nenaplněním skutkové podstaty trestného činu uvedeného v obžalobě pod bodem 1) a neprokázáním, že trestný čin spáchal stěžovatel.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 6. 2010.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
K neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 12. 2009 a její nepřípustnosti v části směřující proti usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 4. 2010
Ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 12. 2009 je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti založena již tím, že toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem v celém rozsahu zrušeno, pročež z hlediska právního neexistuje.
V části směřující proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu z dne 21. 4. 2012 Ústavní soud ústavní stížnost shledal nepřípustnou z následujících důvodů.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 4. 2010 nelze označit za konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele; rozhodnutí odvolacího soudu vrátilo věc do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohl stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva. Již proto nebylo možné považovat toto rozhodnutí za způsobilé ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout do základních práv a svobod.
K neopodstatněnosti zbývající části ústavní stížnosti
Ve zbývající části shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud předně konstatuje, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno dovodit, že z hlediska naplnění náležitostí návrhu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení (jak to stěžovatel učinil v ústavní stížnosti), ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti odůvodněn konkrétními skutečnostmi, v nichž stěžovatel spatřuje porušení základních práv či svobod (což ústavní stížnost postrádá). Není povinností Ústavního soudu, aby absenci tvrzení stěžovatele, v čem spočíval ten či onen zásah nalézacího, odvolacího, resp. dovolacího soudu do základního práva či svobody, nahrazoval svým vlastním pátráním; stěžovatel sám musí proto v ústavní stížnosti vysvětlit, jak k tvrzenému porušení mělo dojít ve vazbě na jednotlivá ustanovení, jejichž porušení namítal.
Uvedenému požadavku podaná ústavní stížnost nedostála, avšak vytýkat její takto naznačené vady s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu za daných okolností nepovažoval Ústavní soud za potřebné.
K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily skutky uvedené v obžalobě a v důsledku toho protiprávně rozhodly o jeho vině a trestu, Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, za neopodstatněné jsou Ústavním soudem považovány stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 Sb.NU 41 (45-46)].
K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Po celkovém posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu