ECLI:CZ:US:2012:4.US.715.12.1
sp. zn. IV. ÚS 715/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Stavební bytové družstvo SCHZ, se sídlem v Litoměřicích, Předměstí, Teplická 1209/2, zastoupeného JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 495/2010-163 ze dne 7. října 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 20 Cm 237/2009-133 ze dne 12. července 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen " Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 20 Cm 237/2009 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem k žalobě České republiky, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "žalobce") rozsudkem č. j. 20 Cm 237/2009-133 ze dne 12. července 2010 určil, že žalobce je členem stěžovatele a nájemcem bytu č. 28 o velikosti 1+1 v domě č. 218/3 v Hálkově ulici v Litoměřicích, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a stěžovateli uložil zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 Cmo 495/2010-163 ze dne 7. října 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily a Ústavní soud nemá jejich závěrům co vytknout. Protože pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, odkazuje na v záhlaví citovaná rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatelky neshledal.
Pouze k odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/2000 Ústavní soud dodává a zdůrazňuje, že se jedná skutečně o odkaz nepřípadný, jak je vyloženo již v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4498/2008 ze dne 17. prosince 2009 a sp. zn. 21 Cdo 2426/2008 ze dne 26. ledna 2010, na které obecné soudy v odůvodnění svých v záhlaví citovaných rozhodnutí poukazují. Stěžovatelka se mýlí v tom, že současná právní úprava přechodu členství a nájmu bytu je stejná, jako byla úprava účinná do 31. prosince 1991, na základě které citovaným nálezem Ústavní soud rozhodoval. Právní úprava účinná do dne 31. prosince 1991 neregulovala nájem bytu, ale právo osobního užívání bytu, které má z hlediska projednávaného případu značná specifika aplikaci uvedeného nálezu vylučující. Zásadní a výchozí skutečností v tomto ohledu je, že subjektem práva osobního užívání bytu právnická osoba být nemohla, na rozdíl od práva nájmu bytu, jehož subjektem právnická osoba být může.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10.dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu