ECLI:CZ:US:2012:4.US.752.12.1
sp. zn. IV. ÚS 752/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 159 EC 568/2010-34, v řízení o zaplacení částky 1 008,- Kč s příslušenstvím, za účasti Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení a M. P. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení výroku II. shora označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených příloh, stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníku zaplacení částky 1 008,-Kč s příslušenstvím jakožto částky představující jízdné a přirážku k němu, která nebyla zaplacena V. P., otcem vedlejšího účastníka, jenž v průběhu řízení o její zaplacení zemřel. V rámci dědického řízení přešla úhrada předmětné částky na M. P., syna V. P., jako jeho univerzálního dědice. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 159 EC 568/2010-34 žalobě stěžovatelky vyhověl (výrok I.), současně však žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K nákladovému výroku okresní soud uvedl, že dospěl k závěru, že je tu důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), neboť vedlejší účastník nezadal příčinu pro podání žaloby stěžovatelkou.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje závěrům soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, jak důvodně očekávala v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. V postupu soudu, který postupoval při posuzování náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř., stěžovatelka spatřuje zjevnou nespravedlnost. Soud nerozvedl důvody hodné zvláštního zřetele, ke kterým přihlédl, a nepřiznání náhrady nákladů řízení nebylo tedy dle názoru stěžovatelky v napadeném usnesení dostatečně odůvodněno. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. tak v předmětné věci překročila v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05 a I. ÚS 191/06. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku II. zrušil.
II.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
5. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
6. Stěžovatelka ústavní stížností napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě vytýká, že v něm soud podrobně nerozvedl důvody hodné zvláštního zřetele, ke kterým přihlédl, a své rozhodnutí tak dostatečně neodůvodnil. K těmto námitkám Ústavní soud uvádí, že otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících uvedené řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná. Ústavní soud konstatuje, že se obecný soud vedle věcného posuzování daného případu dostatečně zabýval i předmětnou otázkou přiznání nákladů řízení a dostatečně uvedl, jakými úvahami se při posuzování otázky přiznání nákladů řízení ve svém uvážení řídil a své rozhodnutí v tomto směru logicky odůvodnil.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku nákladů řízení, a zejména pak ustanovení §150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť se jedná o nezávislé diskreční oprávnění obecného soudu dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Je na obecném soudu, aby uvážil, které z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících otázku nákladů řízení, je ustanovením dopadajícím za daných skutkových okolností na daný konkrétní případ a zda v tomto ohledu účastníku řízení náhradu nákladů řízení přizná či nikoliv. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecný soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které by představovalo stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces.
8. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá rovněž porušení jejího základního práva na soudní ochranu, pak Ústavní soud v tomto směru poznamenává, že k dotčení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by byla stěžovatelce upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Takový nedostatek však Ústavní soud v předmětném řízení neshledal a stěžovatelka ani námitku v tomto směru nevznáší.
9. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu