ECLI:CZ:US:2012:4.US.781.12.1
sp. zn. IV. ÚS 781/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti BusLine, a.s., IČ 283 60 010, se sídlem Semily, Na Rovinkách 211, právně zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Senovážné nám. 23, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. srpna 2011, č.j. 30 Ad 8/2010-31, a Nejvyššího správního soudu ze dne 4. ledna 2012, č.j. 6 Ads 127/2011-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen podle zákona a v jeho mezích, zakotvené v čl. 2 odstavci 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo nebýt nucen činit co zákon neukládá, zakotvené v čl. 2 odstavci 4 Ústavy České republiky a v čl. 2 odstavci 3 Listiny, jakož i právo na majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny.
Okresní správa sociálního zabezpečení vydala dne 30. března 2010 pod č.j. 45004/010/9012/30.12.09/PE/012/R, rozhodnutí, kterým zamítla žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na pojistném za období leden až červen 2007. O odvolání stěžovatelky rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení dne 25. května 2010 pod č.j. 45009/010/9012/29.12.09/JS/010/PŘ/R, která původní rozhodnutí potvrdila. Správní žalobu shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové zamítl, kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že její právní předchůdce, ČSAD Semily, a.s., podal žádost o vrácení přeplatku na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které jako zaměstnavatel zaplatil za období prvního pololetí roku 2007, neboť k takové platbě neexistovala zákonná povinnost. Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále též "zákon o pojistném"), ve znění účinném od 1. ledna do 30. června 2007, totiž postrádal definici vyměřovacího základu na pojistné. Přeplatek nebyl stěžovatelce vrácen, neboť orgány veřejné moci dospěly, na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v jiném řízení (rozsudek ze dne 25. února 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88) k závěru, že nedostatek definice lze překonat interpretací jiných ustanovení zákona. Stěžovatelka však s takovým závěrem nesouhlasí a nadále je přesvědčena o nezákonnosti užitého postupu. Je přesvědčena, že je naprosto nepřípustné dovozovat, že subjekt si může sám sobě stanovit veřejnoprávní povinnost nad rámec zákona pouze tím, že nesprávně vyloží zákon, respektive nezachytí jeho změnu. Jiný výklad by vedl k absurdním závěrům, k závěrům k nimž dospěly v projednávané věci správní orgány a správní soudy. Nerespektovaly přitom preferenci výkladu ve prospěch soukromoprávního subjektu, k tomu stěžovatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (č.j. 7 Afs 54/2006-155 a 2 Afs 24/2005-44) i Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 666/02 a I. ÚS 643/06). S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ad 8/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí je patrné, že Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval problematikou legislativního pochybení, kdy s ohledem na novelizace několika právních předpisů a odložení jejich účinnosti nastala v období prvního pololetí roku 2007 situace, kdy zákon o pojistném skutečně postrádal jednoznačnou definici pojmu vyměřovací základ. Na tuto situaci reagovaly jak soukromoprávní subjekty, obdobně jako stěžovatelka, tak i Vláda České republiky a Parlament České republiky.
Geneze uvedené situace je seznatelná z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale především z jeho předobrazu, již citovaného rozsudku téhož soudu ze dne 25. února 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88. V něm je poprvé podrobně popsána stěžovatelkou nesdílená interpretace legislativního lapsu, a to způsobem zcela srozumitelným a jasným. K tomu navíc Ústavní soud konstatuje, že toto pilotní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo předloženo Ústavnímu soudu právě k posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího správního soudu. Touto věcí se Ústavní soud důkladně zabýval a dne 19. června 2012 vydal pod sp. zn. I. ÚS 1904/10 usnesení, jímž ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V dané věci sdílí IV. senát Ústavního soudu závěry I. senátu, a proto pro stručnost na uvedené usnesení odkazuje (viz http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud tedy neshledal v řízení před správními soudy, z nichž vzešla v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí pochybení, jež stěžovatelka namítala. Soudy nepřekročily meze uložené jim zákonem, věc projednaly v zákonných mezích způsobem, který zákon předvídá. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu