ECLI:CZ:US:2012:4.US.894.11.1
sp. zn. IV. ÚS 894/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti CIKO, s. r. o., se sídlem v Předměřicích nad Jizerou 15, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Liberci, 1. máje 97, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2010 č. j. 5 Aps 2/2010-54 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2011 č. j. 44 Af 8/2010-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí, v ústavní stížnosti podáním ke Krajskému soudu v Praze napadla postup správce daně (vedlejšího účastníka), který podle jejího názoru nerespektoval při zahájení daňové kontroly k dani z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2006 a 2007 právní názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2009 č. j. 44 Ca 100/2009-29 Krajský soud v Praze žalobě stěžovatelky vyhověl a uložil vedlejšímu účastníku, Finančnímu úřadu v Mladé Boleslavi, aby ve věci uvedených daní daňové řízení zastavil. K podané kasační stížnosti vedlejšího účastníka však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2010 č. j. 5 Aps 2/2010-54 rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatelky následně rozsudkem ze dne 14. 1. 2011 č. j. 44 Af 8/2010-48 zamítl.
3. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze vytýká, že jimi není respektován právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, podle něhož je ze strany správce daně nutno zahájení daňové kontroly opřít o zcela konkrétní důvody a podezření o správnosti stanovené daně, kdy tyto důvody a podezření musí být uvedeny již v protokolu o zahájení daňové kontroly a daňový subjekt s nimi musí být seznámen. Stěžovatelka zpochybňuje tvrzení vyslovená správcem daně, že tyto důvody byly obsahem listiny "Zaměření daňové kontroly", která měla existovat již při zahájení kontroly, s níž však správce daně stěžovatelku při zahájení daňové kontroly neseznámil. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že správce daně nerespektoval výrok v pořadí prvního rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009 ukládající mu daňové řízení zastavit. Aniž by správce daně zjednal nápravu, podal kasační stížnost a čekal na rozhodnutí o ní. Teprve po vyhlášení rozsudku Nejvyššího správního soudu vystoupil správce daně s vyjádřením, že neexistuje právně závazný právní akt, který by mu zakazoval pokračovat v daňové kontrole. Stěžovatelka v tom spatřuje účelové jednání dokumentující svévolný postup správce daně. Daňovou kontrolu přitom správce daně zahájil v době, kdy byl již shora citovaný nález Ústavního soudu všeobecně znám. Napadenými rozhodnutími správních soudů tak byly právní závěry předmětného nálezu Ústavního soudu nesprávně vyloženy, resp. byly tyto vztaženy na projednávaný případ nesprávným způsobem, čímž bylo dle názoru stěžovatelky zasaženo do jejích základních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, potažmo i z čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, a proto stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Af 8/2010.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledává, že jde o návrh částečně - ve vztahu ke kasačnímu výroku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu - nepřípustný.
6. Soudní řízení vedené v posuzované věci i po kasačním výroku obsaženém v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu dále pokračovalo a stěžovatelka měla možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti v rozsahu směřujícím proti kasačnímu výroku napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tento právní názor je projevem principu subsidiarity ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně základních práv. Podle tohoto principu je Ústavní soud oprávněn ústavní stížnost projednat toliko tehdy, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Ve zbylém rozsahu se pak jedná z důvodů dále vyložených o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Postup ve správním a v navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů.
8. Jádro ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatelky, že správní soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07, podle něhož zahájení daňové kontroly je nutno opřít o zcela konkrétní důvody a podezření o správnosti stanovené daně. K této v zásadě jediné stěžovatelčině námitce Ústavní soud konstatuje, že uvedený právní názor, vyslovený v předmětném nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07, byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 33/11 ze dne 8. 11. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/), jehož právní věta říká: "Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost." Stěžovatelka sama v podání ani nenaznačuje, že by (ve vztahu k okolnostem zahájení daňové kontroly) správce daně volil šikanózní postup obdobný případu řešenému v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 či zahájení kontroly trpělo jiným zásadním nedostatkem. Na základě této námitky proto nebyl ze strany Ústavního soudu důvod napadené rozsudky správních soudů rušit.
9. Totéž platí i o další výhradě stěžovatelky směřující proti postupu správce daně, který čekal se zastavením daňového řízení do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jím podané kasační stížnosti. V tomto jeho postupu Ústavní soud protiústavnost neshledal, ostatně ani stěžovatelka k tomuto postupu správce daně námitku protiústavnosti nevznáší.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala tvrzený zásah do jejích ústavně zaručených práv a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu