ECLI:CZ:US:2012:4.US.902.12.1
sp. zn. IV. ÚS 902/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. M. N., zastoupené Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 42, proti rozsudkům Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 30 P 345/2005 ze dne 19. května 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 358/2011 ze dne 24. listopadu 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 32 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Prvým z označených rozhodnutí bylo ve věci péče o nezletilé syny stěžovatelky změněno původní rozhodnutí o výživném na děti, stanovené rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ v roce 2005 tak, že otec je povinen místo částky 7.000,- Kč měsíčně na nezl. M. přispívat počínaje dnem 1. 4. 2011 měsíčně částkou 9.000,- Kč a na nezletilého A. místo původní částky 3.000,- Kč částkou 4.500,- Kč měsíčně, u obou dětí k rukám matky, a stanovena dále povinnost otci zaplatit vzniklý nedoplatek na výživném. Druhým z označených rozsudků soud odvolací, který rozhodoval o odvoláních obou rodičů, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že otec je povinen počínaje 1. 9. 2010 přispívat na výživu nezl. M. částkou 8.000,- Kč a na výživu nezl. A. měsíčně částkou 4.000,- Kč a nedoplatek na výživném v částce 15.000,- Kč na každé z dětí, vzniklý zvýšením výživného v době od 1. 9. 2010 do 30. 11. 2011, stanovil otci splácet spolu s běžným výživným po částkách 1.500,- Kč na každé z dětí. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu I. stupně a dokazování dále doplnil o výslech matky k potřebám obou dětí a listinnými důkazy týkajícími se potřeb dětí a výdělkových poměrů otce, z nichž zjistil, že od doby posledního rozhodování o výživném se příjem matky zvýšil z částky 3.770,- Kč na 12.000,- Kč měsíčně, otcův příjem z částky 26.000,- Kč na částku 30.000,- Kč měsíčně. Zvýšení potřeb, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, bylo zjištěno především u nezl. A., který 1. 9. 2010 nastoupil do 1. třídy základní školy, pokud jde o nezl. M., který je těžce zdravotně postižen, s ohledem na jehož zdravotní stav byl matce přiznán příspěvek ve výši 12 000,- Kč, se jeho potřeby zvýšily především s ohledem na věk, neboť jeho zdravotní stav zůstává beze změny a s ohledem na jeho postižení mu ve škole pomáhají dva asistenti, jeden hrazen krajem a na druhého přispívá matka částkou 4.800,- Kč měsíčně. Podle závěru odvolacího soudu uvedeným změnám, oprávněným potřebám nezl. dětí a majetkovým a výdělkovým poměrům rodičů odpovídá právě jím uvedené zvýšení výživného, přičemž za rozhodný okamžik pro zvýšení výživného považoval měsíc září 2010, kdy od posledního rozhodnutí o výživném uplynulo 5 let a nezl. A. nastoupil do 1. třídy základní školy.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka dává najevo nesouhlas jednak s tím, že soud I. stupně nezdůvodnil, proč nevyhověl jejímu návrhu na zvýšení výživného již počínaje 1. 9. 2009 a soudu odvolacímu pak, že tento oproti soudu I. stupně zvýšení výživného snížil a nedoplatek umožnil splácet v delším období než soud I. stupně. Nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že pokud jde o nezl. M., jeho zdravotní stav zůstává beze změny, v tomto směru poukazuje na to, že v dubnu 2009 byl znovu posuzován jeho zdravotní stav a byl změněn z třetího stupně -těžká závislost na stupeň čtvrtý - úplná závislost, je v péči psychiatra a od září 2009 ve škole potřebuje kromě pedagogické asistentky rovněž osobní asistentku, aby mohla být zajištěna asistence po celou dobu vyučování. Namítá nesprávně zjištěný skutkový stav s tím, že nebylo zohledněno, že otec vlastní chatu způsobilou k pronájmu, a poukazuje také na to, že její návrh na doplnění dokazování lékařskými zprávami byl odmítnut pro nadbytečnost. Polemizuje dále se zdůvodněním soudu, pokud tento uvádí, že potřeby dětí se budou i nadále zvyšovat a že je na místě ponechat prostor pro případné další zvyšování výživného a obsáhle pak rozvádí své majetkové poměry s poukazem na změny platné právní úpravy od 1. 1. 2012, kdy podle novely zákona o státní podpoře jí zanikl nárok na sociální příspěvek ve výši 3.814,- Kč z důvodu zániku této dávky jako takové, přitom soud k této částce přihlížel. Z těchto a dalších, v ústavní stížnosti rozvedených důvodů dále dovozuje, že v konečném důsledku by postupem soudu mohlo dojít k zásahu do práv dětí, garantovaných Listinou a Úmluvou o právech dítěte (čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1, 2) a domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3, §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly a své závěry v odůvodnění rozhodnutí rozvedly. Jakkoli Ústavní soud zcela nesouhlasí s částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu operujícího tím, že "je na místě ponechat i prostor pro případné další zvyšování výživného", a to s ohledem na v ústavní stížnosti stěžovatelkou připomínané ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacím soudem z nich vyvozenými, což by odůvodňovalo jeho zásah (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), jak bude dále uvedeno, nezjistil. K výtce stěžovatelky, že její návrh na doplnění dokazování aktuálními zprávami o zdravotním stavu dětí byl zamítnut třeba uvést, že provedení těchto důkazů jednak ponechala na úvaze soudu a sama přitom, pokud jde o zdravotní stav nezl. M., jak patrno z obsahu její výpovědi u jednání odvolacího soudu (č. l. 256 připojeného spisu) uvedla, že jeho zdravotní stav je v podstatě stejný. Soud tento návrh odmítl jako nadbytečný s odkazem na provedené dokazování, na jehož základě lze rozhodnout, s kterýmžto závěrem možno souhlasit, neboť obsahem spisu jsou i zprávy vyjadřující se ke zdravotnímu stavu dětí. Pokud jde o těžce zdravotně postiženého M., u něj nepochybně v průběhu doby od roku 2005 ke změně zdravotního stavu došlo, čemuž nasvědčuje skutečnost změny v hodnocení stupně jeho závislosti, v této souvislosti však nelze přehlédnout, že právě v návaznosti na uvedenou změnu začala matka pobírat příspěvek na péči ve výši 12.000,- Kč, přitom svou vyživovací povinnost k dětem, a to i k nezl. M., již neplní zcela výkonem vlastní péče. Promítnutí nastalých změn poměrů do určení výživného otci, jak je stanovil odvolací soud, považuje tak Ústavní soud za akceptovatelné, když v souladu s příslušnými v rozhodnutí soudu citovanými právními předpisy, do nichž se promítají zásady obsažené v článcích Listiny a Úmluvy o právech dítěte, jichž se stěžovatelka dovolává, zohledňuje oprávněné potřeby dětí (nepravidelně také zčásti hrazené i fakultativními příspěvky státu), možnosti matky, ale i poměry otce, který svých výdělků, z nichž soud vycházel, dosahuje výkonem dvou zaměstnání, přitom oproti době předchozího rozhodování o výživném se tyto nezvýšily nijak výrazně. Konečně pak třeba uvést, že ke změnám v právní úpravě státní sociální podpory od 1. 1. 2012, která se, jak stěžovatelka tvrdí, promítne do jejich příjmů, soud, pro jehož rozhodování je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, přihlížet nemohl. Lze však dodat, že uvedené možno stejně jako uplynutí další doby od 1. 9. 2010, kdy došlo ke zvýšení výživného, uplatnit jako novou změnu poměrů.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. dubna 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu