ECLI:CZ:US:2012:4.US.907.11.1
sp. zn. IV. ÚS 907/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Ing. R. P., právně zastoupené advokátem Mgr. Martinem Zvoníčkem, Lešetín VI/671, Zlín, proti měnící části výroku I. a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 18 Co 117/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 3. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení části výroku rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Krajský soud v dané věci v rámci odvolacího řízení změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 5 C 22/2007 tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Svůj postup odůvodnil postupem dle ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), důvody zvláštního zřetele shledal odvolací soud v soudním sporu, v němž byla řešena otázka dědického práva stěžovatelky po zůstaviteli M. P., založeného závětí, podle vedlejší účastnice absolutně neplatné. Dle náhledu krajského soudu závisely závěry o platnosti závěti na hodnocení skutečností, k jejichž zjištění bylo třeba odborných znalostí, a vedlejší účastnici nelze vyčítat, že předpokládala neplatnost závěti, když se zůstavitel léčil s duševní chorobou. Rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení se podle odvolacího soudu stěžovatelky nedotkne, neboť v řízení nevyšly najevo nepříznivé majetkové poměry a stěžovatelka je navíc dědičkou zůstavitele.
Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že ona sama ani vedlejší účastnice nebyly v bezprostředním a pravidelném styku se zůstavitelem, s nímž byly pravidelně ve styku jiné příbuzné - další neteře zůstavitele, které se neplatnosti závěti nedovolávaly, nezpůsobilost zůstavitele nenamítaly. Jestliže za takové situace vedlejší účastnice zvolila postup, kdy v důsledku podání žaloby a především v důsledku odvolání, které bylo důvodem pro projednání a rozhodnutí věci napadeným rozhodnutím, vznikly stěžovatelce výlohy spojené s náklady soudního řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím, pak nelze hovořit o důvodech hodných zvláštního zřetele a vedlejší účastnici zprostit procesní povinnosti hradit náklady řízení. V uvedeném postupu krajského soudu spatřuje stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
Podstatou ústavní stížnosti je především ta skutečnost, že stěžovatelka byla v proběhlém soudním řízení úspěšná a přesto jí protistrana nemusí uhradit náklady řízení, neboť odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř.
Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokráte zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. k právu na spravedlivý proces obecně. Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 69, str. 189). Ústavní soud dále ve svých rozhodnutích vztahujících se k předmětné problematice uvedl, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník účelně vynaložil při uplatňování či bránění svých práv. Oproti tomu Ústavní soud také judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv se pak může takové rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti jevit sporným, Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 25, str. 307).
Z hlediska premis ústavního práva je nutno předně zhodnotit, zda krajský soud aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. řádně odůvodnil a zda ve svém rozhodování nepodlehl libovůli. Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že obecný soud přihlédl v tomto konkrétním případě především k té skutečnosti, že řešení případu bylo postaveno na hodnocení skutečností, k jejichž zjištění bylo třeba odborných znalostí, přičemž žalobkyni nelze vyčítat, že předpokládala neplatnost závěti, když se zůstavitel léčil s duševní chorobou. Dále soud přihlédl i k tomu, že tím, kdo byl v řízení úspěšný a kdo tedy nabude dědictví po zůstaviteli, je právě stěžovatelka. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy zřetelně vyplývá (§157 o.s.ř.), jakou úvahou byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod nespatřuje.
Ústavní soud, vědom si závěrů své judikatury, dle níž je třeba poskytnout v případě aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem účastníkům řízení procesní prostor pro vyjádření se k takovému postupu, dospěl k závěru, že v předmětném případě nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Ve svých úvahách vyšel přitom Ústavní soud v zásadě z toho, že námitky stěžovatelky směřují především proti důvodům samotné aplikace ustanovení §150 o. s. ř. a stěžovatelka sama nespatřuje problém v překvapivosti takového rozhodnutí. Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že odvolací soud neposkytl účastníkům řízení dostatečný procesní prostor pro vznesení argumentů stran aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Tuto skutečnost je třeba odvolacímu soudu vytknout. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Jinými slovy řečeno, je třeba se zabývat tím, zda v tom kterém případě skutečně došlo k zásahu do základních práv a svobod v materiálním slova smyslu a zda by případná kasace napadeného rozhodnutí vedla nebo alespoň potencionálně mohla vést k nápravě věci. V souvislosti s uvedeným se Ústavní soud zabýval samotným odůvodněním aplikace ustanovení §150 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku jsou dostatečně zřejmé důvody jeho aplikace. I v případě kasace napadeného rozhodnutí by se tedy jednalo toliko o formální rozhodnutí, které by nemohlo z materiálního hlediska přispět k faktické změně právního postavení stěžovatelky. Z toho důvodu se Ústavní soud omezil toliko na konstatování výtky ve vztahu k procesnímu postupu krajského soudu, neboť pouhé formální prodlužování soudního řízení bez možnosti ovlivnění jeho výsledku nepovažuje za účelné.
Závěrem lze poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu