ECLI:CZ:US:2012:4.US.94.12.1
sp. zn. IV. ÚS 94/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti WORLD TRAVEL, a. s., se sídlem Klatovská 1818/18, 301 00 Plzeň, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou, AK Divadelní 3/a, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 10. 2011 č. j. 8 C 529/2009-98 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu pro porušení jejích práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 18. 10. 2011 č. j. 8 C 529/2009-98 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované domáhala zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že žalovaná v rozporu s uzavřenou cestovní smlouvou zaplatila stěžovatelce cenu za objednané ubytování ve dnech 21. 2. - 28. 2. 2009 sníženou o žalovanou částku. Soud dospěl k závěru, že žalovaná stěžovatelce nic nedluží, protože si vůči této pohledávce stěžovatelky započetla vzájemnou pohledávku vzniklou tím, že žalovaná byla nucena nad rámec smluvené úhrady za ubytování zaplatit poplatek za závěrečný úklid apartmánu Fiori ve výši shodné s žalovanou částkou.
Stěžovatelka je přesvědčena, že započtení pohledávky žalovanou bylo neoprávněné, protože soud opomenul logické rozpory v důkazech, jimiž žalovaná prokazovala existenci své pohledávky. Potvrzení za konzumaci v apartmánech Fiori vystavené dne 21. 2. 2010 ani výpověď svědkyně MUDr. H. M., dle které byl poplatek uhrazen první den pobytu v apartmánech Fiori, což muselo být až dne 22. 2. 2009, neboť první noc byli účastníci pobytu ubytováni v hotelu Garni, není s to prokázat uhrazení poplatku za závěrečný úklid. Dále stěžovatelka soudu vytýká absenci odůvodnění, proč jí nebyl přiznán úrok z prodlení za dobu ode dne splatnosti ceny za ubytování do dne 21. 2. 2009, kdy stěžovatelčina pohledávka zanikla započtením.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. 3. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98).
Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613)].
V projednávané věci Ústavní soud pochybení extrémního rázu v procesu hodnocení důkazů a utváření skutkového závěru okresním soudem neshledal. Okresní soud se jednotlivými důkazními prostředky zabýval a své skutkové závěry srozumitelně a akceptovatelným způsobem zdůvodnil, a proto prostor pro zásah Ústavního soudu není dán.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu