ECLI:CZ:US:2012:4.US.975.10.1
sp. zn. IV. ÚS 975/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Ing. Z. Z., zastoupeného JUDr. Evou Zajíčkovou, Ph.D., advokátkou v plné moci, AK v Českém Krumlově, Tovární 66, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2009 č. j. 11 K 25/97-1830, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 12. 2009 č. j. 1 Ko 98/2009-2202 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 č. j. 29 Cdo 127/2011-2848, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla postupně doplňována. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména "v ústavním pořádku České republiky, a to zejména v čl. 4 Ústavy, dále v čl. 36 odst. 1 Listiny [stěžovatel tím míní Listinu základních práv a svobod - dále ‚Listina? - poznamenal Ústavní soud], v čl. 37 odst. 3 Listiny, v čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech". V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl stěžovatel zproštěn výkonu funkce správce konkurzní podstaty, s čímž ovšem v ústavní stížnosti vyslovuje podrobně vyargumentovaný nesouhlas, když v této souvislosti rovněž namítá podjatost ve věci rozhodující soudkyně.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterého vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena.
Nad rámec právě uvedeného tak Ústavní soud ještě odkazuje na obdobná stížnostní žádání téhož stěžovatele, o nichž Ústavní soud již v minulosti rozhodoval (srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. II ÚS 1504/11 a tam zejména zmiňovaná žaloba pro zmatečnost ve vztahu k námitce, že ve věci stěžovatele rozhodovala vyloučená soudkyně). Prvostupňový soud i v nyní projednávaném případě podle mínění Ústavního soudu své rozhodnutí o zproštění funkce stěžovatele správcem konkurzní podstaty dostatečně odůvodnil. Odvolací a dovolací soud tak rozhodly v souladu s procesním vývojem daného řízení, respektive v souladu se zákonnými limity procesních předpisů, byť lze připustit, že odvolací soud nepostupoval nejšťastněji, neboť nereflektoval, že řízení, jež je předmětem právě projednávané ústavní stížnosti, bylo zahájeno dříve než to, jež se nakonec stalo pro posouzení otázky zproštění funkce stěžovatele správcem konkurzní podstaty určující.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu