ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.12.12.1
sp. zn. Pl. ÚS 12/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání dne 12. června 2012 v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila (soudce zpravodaje), Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Zastupitelstvo Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem AK se sídlem Mezníkova 273/13, 616 00 Brno, proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2012 č. j. 9 Ao 7/2011- 489, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. dubna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2012 č. j. 9 Ao 7/2011 - 489, a to pro porušení práva jím spravovaného Jihomoravského kraje, jako územního samosprávného celku, na samosprávu dle čl. 8, čl. 100 a čl. 101 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení řady dalších ustanovení Ústavy a rovněž Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 28. prosince 2011 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání navrhovatele obce Tetčice, kterým se domáhá zrušení opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, vydaného usnesením Zastupitelstva Jihomoravského kraje č. 1552/11/Z25 na zasedání dne 22. září 2011 (dále jen "Zásady"), a to v části vymezující koridor TE 42 "Horkovod z elektrárny Dukovany, hranice kraje - Brno" a v části vymezující koridor D 47 "konvenční železnice tratě č. 240 Brno - Rapotice - hranice kraje". Jako odpůrce v tomto řízení před Nejvyšším správním soudem vystupoval Jihomoravský kraj.
Dne 4. ledna 2012 Nejvyšší správní soud obdržel vyjádření odpůrce k návrhu. Kromě nedůvodnosti návrhu odpůrce rovněž tvrdil, že návrh byl podán předčasně, a požaduje, aby jej Nejvyšší správní soud pro předčasnost odmítl. Podle odpůrce totiž napadené opatření obecné povahy nenabylo ještě v den podání návrhu účinnosti. Na základě §173 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád") a §20 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon") je nutné za datum nabytí účinnosti Zásad považovat patnáctý den ode dne vyvěšení vyhlášky na poslední úřední desce obce ležící v Jihomoravském kraji, za předpokladu zveřejnění obsahu úřední desky po dobu vyvěšování této vyhlášky způsobem umožňujícím dálkový přístup. Odpůrce pak uvedl výčet obcí, u nichž podle něj nebyla veřejná vyhláška oznamující vydání Zásad řádně vyvěšena, jakož i typy různých pochybení obcí při vyvěšování. Konstatoval, že řádnost vyvěšování u jednotlivých obcí ověřoval na základě toho, zda mu obec na jeho žádost zaslala potvrzení o vyvěšení veřejné vyhlášky.
Devátý senát Nejvyššího správního soudu při předběžné poradě dospěl k závěru, že dosavadní výklad a použití §20 odst. 1 věty druhé stavebního zákona není v případě oznámení o vydání zásad územního rozvoje na místě, neboť popírá princip právní jistoty a v konečném důsledku může vést ke ztížení přístupu k soudu a k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). S ohledem na uvedené předložil věc v souladu s ust. §17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") rozšířenému senátu k rozhodnutí.
Usnesením ze dne 6. března 2012 č. j. 9 Ao 7/2011 - 489 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že Zásady územního rozvoje nabývají v souladu s §173 odst. 1 ve spojení s §25 odst. 3 správního řádu účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, kterou se oznamuje vydání opatření obecné povahy, na úřední desce správního orgánu, který toto opatření obecné povahy vydal (výrok pod bodem I) a dále rozhodl, že věc se vrací k projednání a rozhodnutí devátému senátu (výrok pod bodem II).
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V ústavní stížnosti stěžovatel - Zastupitelstvo Jihomoravského kraje - uvedl, že ústavní stížnost podává podle ust. §72 odst. 1 písm. b) a odst. 5 zákona o Ústavním soudu, a namítá porušení práva jím spravovaného Jihomoravského kraje, jako územního samosprávného celku, na samosprávu dle čl. 8, čl. 100 a čl. 101 Ústavy.
Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. b) je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu (komunální ústavní stížnost).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, a to nikoli pouze ve smyslu formálním. Projednatelnými návrhy jsou - v této souvislosti - toliko ústavní stížnosti napadající rozhodnutí, jimiž se soudní řízení definitivně uzavírá.
Tak tomu není v případě napadeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2012 č. j. 9 Ao 7/2011 - 489, neboť toto rozhodnutí je sice formálně pravomocné, avšak řízení v předmětné věci nebylo ukončeno, neboť výrokem II bylo rozhodnuto, že věc se vrací k projednání a rozhodnutí devátému senátu Nejvyššího správního soudu. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu