ECLI:CZ:US:2013:1.US.1109.13.1
sp. zn. I. ÚS 1109/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky RH leas, s.r.o. "v likvidaci", se sídlem Bruntál, Třída práce 15/1710, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem Praha, Duškova 917/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 20 Cdo 3044/2012-995, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2011, č. j. 10 Co 1130/2010-738, a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 E Nc 195/2002-669, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1 a 96 odst. 1 Ústavy ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že bylo v odvolacím řízení rozhodnuto o jejím návrhu na zastavení exekuce, přestože tento návrh nebyl dříve projednán soudem prvního stupně. Nejvyšší soud, i když byl stěžovatelkou na tuto skutečnost upozorněn, z ní nevyvodil patřičné závěry a akceptoval nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, čímž založil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními a právními závěry dovolacího soudu, zejména se závěrem, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve skutečnosti potvrzujícím, nikoli měnícím, a že tvrzené vady procesu nezahrnují právní otázky zásadního významu. Stěžovatelka je dále toho názoru, že se dovolací soud nezabýval doplněním dovolání ze dne ze dne 12. května 2012 a 18. června 2012, nedostatek řádného odůvodnění vykazují i ostatní napadená rozhodnutí obecných soudů, které se nevypořádaly se všemi námitkami uplatněnými účastníky řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 Nc 195/2002, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě výrokem I. v záhlaví uvedeného usnesení změnil výrok I. usnesení ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 E Nc 195/2002 - 669 (původně čl. 789), jímž Okresní soud v Bruntále zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 19. 8. 2002, č. j. 1 E Nc 195/2002 - 11, tak, že zamítl návrh stěžovatelky ze dne 21. 8. 2009 ve spojení s doplněním ze dne 18. 1. 2010 na zastavení exekuce. Výrok II. usnesení soudu prvního stupně, jímž tento rozhodl o povinnosti povinných zaplatit oprávněnému "náklady zastavení exekuce", odvolací soud zrušil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka i druhý povinný dovolání. Dovolací soud rozhodl, že dovolání stěžovatelky proti výroku odvolacího soudu o věci samé není přípustné, a že návrh na zastavení exekuce stejně jako odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně podala jen stěžovatelka a proto je dovolání druhého povinného coby samostatného společníka subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud také dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve skutečnosti rozhodnutím potvrzujícím, i když odvolací soud výrok formuloval jako měnící, a že proto je dovolání přípustné pouze tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci dle dovolacího soudu tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto nemůže být přihlédnuto k okolnostem uplatněným dovolacími důvody.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Bruntále nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §268 odst. 1 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace §268 odst. 1 o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Krajský soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného usnesení vyložil, že se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že nejsou v dané věci dány důvody pro zastavení exekuce předpokládané §268 odst. 1 o. s. ř.. Formálně však dle svých slov výrok I. napadeného usnesení soudu prvního stupně změnil, aby bylo zřejmé, že na rozdíl od soudu prvního stupně bral v úvahu i stěžovatelkou předložené důvody pro zastavení exekuce uvedené v jejím podání ze dne 18. 1. 2010. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že zjištěný nesprávný postup Krajského soudu v Ostravě při lustraci věci a při nakládání se směnkami (jak se uvádí v dopise Ministerstva spravedlnosti i místopředsedy Krajského soudu v Ostravě), nemůže být důvodem pro zastavení exekuce, která byla nařízena na základě pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, jež nebyly zrušeny, resp. se nestaly neúčinnými.
Takto řádně odůvodněný závěr Krajského soudu v Ostravě je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §268 odst. 1 o. s. ř. byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Pokud stěžovatelka namítá, že její návrh na zastavení exekuce ze dne 18. 1. 2010 nebyl v daném řízení projednán před soudem prvního stupně, nelze této její námitce přisvědčit, Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 ENc 195/2002-670, bylo řízení o tomto návrhu pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastaveno. Je pravdou, že soud prvního stupně v odůvodnění tohoto svého usnesení uvedl, že v návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 1. 2010 jsou tvrzena stejná skutková tvrzení, jako v návrhu, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 4. 2008, č. j. 1 Enc 195/2008-386, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že jsou v návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 1. 2010 uváděna další skutková tvrzení. Taková skutečnost však se promítla do usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2011, č. j. 10 Co 1031/2010-744, kterým bylo k odvolání stěžovatelky i druhého povinného změněno usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 ENc 195/2002-670, tak, že se řízení nezastavuje. Toto rozhodnutí však nebylo napadnuto ústavní stížností a není tak předmětem přezkumu Ústavního soudu v dané věci. Pro nyní projednávanou věc je rozhodné, že odvolací soud přezkoumal usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 ENc 195/2002-669, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, a po doplnění skutkového stavu postupem dle §220 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, jak bylo shora uvedeno. Tímto postupem, který umožňuje odvolacímu soudu rozhodnout o věci, aniž by bylo třeba rušit rozhodnutí soudu prvního stupně, který buď věc nesprávně rozhodnul, nebo nedostatečně zjistil skutkový stav, nemohlo dojít k zásahu stěžovatelky do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
Stejně tak nevyhověl Ústavní soud námitce stěžovatelky, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami. Stěžovatelka neuvádí, o jaké konkrétní námitky by se mělo jednat, ostatně jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná", jak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatelky směřujícím proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. To platí i pro názor stěžovatelky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím potvrzujícím, ale měnícím. Podle ustálené soudní judikatury i komentářové literatury není pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, rozhodující, jak jej odvolací soud označil, případně jak formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, t. j. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je přitom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Z hlediska přípustnosti dovolání opírajícího se o §237 odst. 1 písm. a) je tedy rozhodující obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů. V tomto smyslu tedy stěžovatelkou tvrzená pochybení Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal.
K tvrzením stěžovatelky, že Nejvyšší soud nesprávně uvedl, že druhý povinný ve věci nepodal odvolání, nelze než konstatovat, že se jedná o skutečnosti, které by mohly případně působit do právní sféry druhého povinného, který by tak byl osobou oprávněnou podat v tomto smyslu ústavní stížnost. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že toto své tvrzení dokládá k "dokreslení nesprávných skutkových zjištění dovolacího soudu". K námitce stěžovatelky, že se dovolací soud se nezabýval doplněním dovolání ze dne ze dne 12. května 2012 a 18. června 2012, Ústavní soud konstatuje, že z narativní části odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že bral doplněním dovolání ze dne ze dne 12. května 2012 v úvahu, pokud jde o stěžovatelkou tvrzené doplnění dovolání ze dne ze dne 18. června 2012, ve skutečnosti se jedná, jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu, o opravu zjevné chyby v psaní v doplnění dovolání ze dne 12. května 2012. Ústavní soud neshledal zásah do práv stěžovatelky ani v tom, že v nyní projednávané věci byla jednací čísla předmětných rozhodnutí přepisována tak, aby odpovídala číslům listů v soudním spise.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu