ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3044.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3044/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné K + B Progres, a.s. , se sídlem v Klíčanech, U expertu čp. 91, č.or. 91, okres Praha-východ, identifikační číslo osoby 618 60 123, zastoupené JUDr. Josefem Corradinim, advokátem se sídlem v Ostravě-Staré Bělé, Válova 24, proti povinným 1) RH leas., s.r.o. „v likvidaci“ , se sídlem v Bruntále, Třída práce 15 č.p. 1710, identifikační číslo osoby 005 62 386, a 2) RUCHSTAV HOLDING a.s. , se sídlem v Bruntále, Třída práce 15, identifikační číslo osoby 651 38 031, oběma zastoupeným JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Praze, Duškova 917/4, pro 6.796.129,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 Nc 195/2002, o dovolání obou povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2011, č. j. 10 Co 1130/2010 - 738, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Krajský soud výrokem I. shora označeného usnesení změnil výrok I. usnesení ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 E Nc 195/2002 - 669 (původně čl. 789), jímž Okresní soud v Bruntále zamítl návrh prvního povinného na zastavení exekuce na majetek povinných nařízené usnesením téhož soudu ze dne 19. 8. 2002, č. j. 1 E Nc 195/2002 - 11, tak, že zamítl návrh prvního povinného ze dne 21. 8. 2009 ve spojení s jeho doplněním ze dne 18. 1. 2010 na zastavení exekuce; výrok II. usnesení soudu prvního stupně, jímž rozhodl o povinnosti povinných zaplatit oprávněnému „náklady zastavení exekuce“, odvolací soud zrušil. Uvedená podání prvního povinného byla odůvodněna tím, že směnky, na základě nichž byly vydány exekuční tituly, byly pozměněny nezjištěným pachatelem, že Ministerstvo spravedlnosti v dopise ze dne 29. 5. 2009 shledalo nesprávným postup soudce Krajského soudu v Ostravě, který dal pokyn k vydání 4 kusů směnek, a že nárok z padělaných směnek je „nevykonatelný a v rozporu s dobrými mravy“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že zjištěný nesprávný postup Krajského soudu v Ostravě při lustraci věci a při nakládání se směnkami (jak se uvádí v dopise Ministerstva spravedlnosti i místopředsedy Krajského soudu v Ostravě), nemůže být důvodem pro zastavení exekuce, která byla nařízena na základě pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, jež nebyly zrušeny, resp. se nestaly neúčinnými. Věcnou správnost exekučního titulu totiž není exekuční soud oprávněn zkoumat, „což platí také ve vztahu k tvrzenému uplatnění nároku ze zfalšovaných směnek v rozporu s dobrými mravy“, a tyto skutečnosti bylo možno zkoumat pouze v rámci nalézacího řízení. Shodně jako soud prvního stupně proto uzavřel, že žádné důvody pro zastavení exekuce uvedené v §268 odst. 1 o. s. ř. dány nejsou.
Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání (totožného znění), doplněné podáními ze dne 12. 5. 2012. Namítají, že soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi jejich tvrzeními a předloženými důkazy (týkajícími se nalézacího řízení - poznámka NS) v jejich podáních, že odvolací soud mylně považoval podání prvního povinného ze dne 18. 1. 2010 za doplnění jeho návrhu na zastavení exekuce, ačkoli se jednalo o samostatný návrh; tím se dopustil pochybení, jež spočívá v tom, že „rozhodl o věci, která nebyla projednána v řízení před soudem prvního stupně“. Dále poukazují na to, že odvolací soud rozhodl o stejném návrhu prvního povinného (ze dne 18. 1. 2010) dvakrát - nejprve usnesením č. j. 10 Co 1130/2010 - 48 (nyní čl. 738) a poté usnesením č. j. 10 Co 1131/2010 - 54 (nyní čl. 744), což vyplývá z odůvodnění druhého usnesení, v němž je uvedeno, že „o podání 1. povinného ze dne 18. 1. 2010 bylo již rozhodnuto krajským soudem usnesením ze dne 29. 4. 2010, č. j. 10 Co 1130/2010 - 48 (nyní čl. 738)“. Dovolatelé mají za to, že zamítl-li krajský soud návrh prvního povinného na zastavení exekuce ze dne 18. 1. 2010, avšak téhož dne usnesením rozhodl „nesmyslně“ tak, že bude pokračováno v řízení o již zamítnutém návrhu na zastavení exekuce, způsobil tím nepřezkoumatelnost a zmatečnost svého usnesení. Podle dovolatelů odvolací soud dále pochybil, pokud návrh na zastavení exekuce „podmiňuje přezkumem exekučních titulů“, neboť podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soud exekuci zastaví, jestliže je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Za zásadní po právní stránce považují otázku, „zda všechny tyto dovolateli uvedené důvody pro zastavení exekuce, které byly vzneseny v tomto řízení, jsou důvody pro zastavení exekuce předpokládané ust. §268 odst. 1 o. s. ř.“. Dále vytýkají, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, resp. mu odporují, čímž „řízení zatížil vadami uvedenými v §241a odst. 2 o. s. ř. a v §241a odst. 3 o. s. ř.“. Navrhli, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Oprávněná v písemných vyjádřeních k dovoláním navrhla, aby byla jako objektivně nepřípustná odmítnuta, neboť nesplňují náležitosti uvedené v §79 o. s. ř., jsou vadná a neprojednatelná.
Nejvyšší soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání prvního povinného proti výroku odvolacího soudu o věci samé není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) přípustné, a že k podání dovolání není druhý povinný subjektivně oprávněn.
Z obsahu spisu v dané věci vyplývá, že exekuce na majetek povinných byla nařízena usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 8. 2002, č. j. 1 E Nc 195/2002 - 11, podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 3 Sm 120/99, podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 3 Sm 121/99 - 8, podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 3 Sm 123/99, rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 1999, č. j. 30 Cm 67/99 - 50, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2002, č. j. 4 Cmo 406/2000 - 87, k uspokojení pohledávek oprávněného ve výši 2.421.557 Kč s 6 % úrokem od 2. 9. 1998 do 5. 8. 2002, ve výši 8.071,86 Kč, ve výši 2.524.572,- Kč s 6 % úrokem od 23. 9. 1998 do 5. 8. 2002, ve výši 8.415,24 Kč, ve výši 1.850.000,- Kč s 6 % úrokem od 10. 12. 1998 do 5. 8. 2002, ve výši 6.166,67 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 123.892,- Kč + 128.320,- Kč + 95.820,- Kč + 45.200,- Kč + 44.650,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Podle uvedených rozhodnutí byly všechny platební povinnosti uloženy povinným společně a nerozdílně. Dovolání povinných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2002, č. j. 4 Cmo 496/2000 - 87, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2003, č. j. 29 Odo 788/2002 - 268, jak ve svém rozhodnutí uvedl soud prvního stupně.
Protože soudní praxe i právní teorie vychází z toho, že osoby zavázané k solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, roč. 2000 pod č. 90; Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 590) a protože návrh na zastavení exekuce (stejně jako odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně) podal jen první povinný, je dovolání druhého povinného coby samostatného společníka subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto jako podané neoprávněnou osobou podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Pokud pak jde o dovolání prvního povinného, lze jeho přípustnost posuzovat jen podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve skutečnosti rozhodnutím potvrzujícím, když obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů je stejný (oba soudy návrh prvního povinného na zastavení exekuce zamítly, takže shodně posoudily práva a povinnosti účastníků řízení). Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř., a významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Námitky uplatněné v dovolání první povinného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (o což se v daném případě nejedná), a podle §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž zrušil výrok II. usnesení okresního soudu o nákladech řízení o zastavení exekuce, není podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. dána proto, že v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle §237 odst. 1 o. s. ř. proto, že usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 70, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě není dovolání přípustné ani subjektivně, neboť uvedeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu nebyla prvnímu povinnému způsobena žádná újma na jeho právech.
Nejvyšší soud proto dovolání prvního povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se mohl zabývat námitkami uvedenými v doplnění dovolání ze dne 12. 5. 2012, neboť byly uplatněny až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu