ECLI:CZ:US:2013:1.US.1208.13.1
sp. zn. I. ÚS 1208/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ludmily Lejnarové, zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 2. 2013, č. j. 9 C 20/2011-71, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud I. stupně") svým rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. 9 C 20/2011-71, rozhodl, že je stěžovatelka povinna žalobci zaplatit částku ve výši 1 600 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a že je stěžovatelka dále povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 675 Kč. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že stěžovatelka měla jako komisionář zařídit pro komitenta (právního předchůdce žalobce) získat pohledávky od Dopravního podniku města Brna, a. s., které vznikly z porušení přepravních smluv. Stěžovatelka se rovněž zavázala na podkladě smlouvy o poskytování právních služeb tyto pohledávky vymáhat. Poté, co byl stěžovatelce zastaven výkon advokacie, žalobce se stěžovatelkou ukončil právní služby a vyzval ji, aby mu poskytla veškeré podklady k jeho pohledávkám. Stěžovatelka však zůstala pasivní, proto žalobce podal žalobu vůči dlužníkovi. V soudním řízení však vyšlo najevo, že vymáhaná částka byla zaplacena stěžovatelce. Na základě toho žalobce zažaloval stěžovatelku a spolu s touto částkou vymáhal škodu ve výši 600 Kč. Stěžovatelka v řízení zpochybňovala platnost smlouvy o postoupení pohledávky mezi žalobcem a jeho právním předchůdcem, k čemuž však soud nepřisvědčil. Dále soud I. stupně shledal, že žalobce byl vlastníkem pohledávky ve výši 1 000 Kč, a proto se na stěžovatelce vydání dlužné částky oprávněně domáhá na základě plnění ze smlouvy komisionářské v návaznosti na smlouvu o postoupení pohledávek. Částku ve výši 600 Kč potom soud I. stupně přiznal z titulu škody, která žalobci vznikla porušením právní povinnosti ze strany stěžovatelky. O nákladech řízení potom soud I. stupně rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl plný úspěch ve věci.
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá rozsudek I. stupně, kterým mělo dojít k porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jakož i článku 89 odst. 2 a článku 90 Ústavy České republiky. Podle stěžovatelky soud I. stupně opustil princip právní jistoty a předvídatelnosti, nerespektoval bohatě zastoupenou judikaturu, nevypořádal se se všemi jejími námitkami a jeho rozhodnutí obsahuje prvky libovůle. Výroku I. konkrétně stěžovatelka vytýká, že zde soud I. stupně vyšel z nesprávného právního posouzení, neboť kdyby aplikoval jí uváděné judikáty, musel by dospět k závěru, že vlastníkem pohledávek je ona a nikoliv žalobce. Prvky libovůle rozhodnutí potom vyplývají z toho, že stejný soudce obsahově i skutkově zcela identické řízení rozhodl jinak, čímž nyní byl porušen princip předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Výroku o nákladech řízení potom stěžovatelka vytýká, že je v rozporu se současnou judikaturou Ústavního soudu. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že došlo k porušení namítaných práv, a aby napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout.
Ústavní soud neshledal, že by uplatněné námitky stěžovatelky jakkoliv napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybnily. Soud I. stupně se totiž se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, řádně vypořádal - a to i v rozsahu otázky aktivní legitimace žalobce a v souvislosti s postoupením pohledávky - jeho rozhodnutí je řádně a zcela logicky odůvodněno a nejeví ani prvky libovůle, formalismu či jiné vady, která by způsobila zásah ústavních práv stěžovatelky.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že vylučuje-li občanský soudní řád v §202 odst. 2 o. s. ř. u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
Ústavní stížnost je v podstatě vyloučena s výjimkou případů zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální a které působí zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). Ostatně podobné závěry včetně odkazů na bohatou prejudikaturu Ústavní soud formuloval i v několika rozhodnutích o návrzích stěžovatelky samotné.
V ústavně právním přezkumu obstojí také výrok II. rozsudku soudu I. stupně, který rozhodl o nákladech řízení standardně podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Takové rozhodnutí přitom není v rozporu s nosnými rozhodovacími důvody obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, na který stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkázala. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na své usnesení ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 1670/13, kterým odmítl obsahově podobnou ústavní stížnost stěžovatelky.
Na základě uvedeného lze proto uzavřít, že stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem soudu I. stupně v oblasti jednoduchého práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. prosince 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu