ECLI:CZ:US:2013:1.US.1307.13.1
sp. zn. I. ÚS 1307/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a JUDr. Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šocha, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 30 Cdo 3367/2012-111, proti usnesení Městského soudu Praha ze dne 10. 8. 2012, č. j. 16 Co 291/2012-98, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 5. 2012, č. j. 11 C 489/2008-92, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel poté, co rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí se způsobem, jakým byla Obvodním soudem pro Prahu 5 odmítnuta z procesních důvodů jeho žaloba proti ČR - Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stěžovatel má za to, že pokud se zdála soudu prvního stupně jím vyžádaná vyjádření nejasná, nic nebránilo tomu, aby prvoinstanční soud nařídil ústní jednání, kde se věc mohla vyjasnit, případně mohlo dojít ke smíru. Stěžovatel zdůrazňuje, že otázka zadostiučinění za průtahy či diskriminaci stejně závisí na posouzení soudu, a tak mylné vymezení (či vadné spočítání) požadované částky by nemělo být překážkou věcného projednání nároku. Odvolací a dovolací soud pak podle názoru stěžovatele pouze schválily kroky soudu prvního stupně, aniž by se věcně zabývaly oprávněností stěžovatelova nároku.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 489/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 15. 8. 2008 se stěžovatel domáhal proti ČR - Ministerstvu práce a sociálních věcí přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 35.000,- Kč, způsobenou mu v řízení vedeném u České správy sociálního zabezpečení podle zákona č. 261/2001 Sb. Rozsudkem ze dne 3. 2. 2009, č. j. 11 C 489/2008-35, soud prvního stupně žalobu zamítl. Tento rozsudek potvrdil odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 16 Co 188/2009-46. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 30 Cdo 401/2010-79, rozsudky soudy obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyzval stěžovatele k odstranění neurčitosti žaloby přípisem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 11 C 489/2008, dále podle §43 odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 20. 3. 2012, č. j. 11 C 489/2008-86, a usnesením ze dne 13. 4. 2012, č. j. 11 C 489/2008-90. Usnesením ze dne 10. 5. 2012, č. j. 11 C 489/2008-92, soud prvního stupně žalobu doplněnou přípisem ze dne 13. 2. 2012, ze dne 29. 3. 2012 a ze dne 25. 4. 2012 odmítl, když stěžovatel uvedenou vadu žalobních tvrzení neodstranil. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012, č. j. 16 Co 291/2012-98, odvolací soud k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 5 nedošlo.
Městský soud v Praze stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z doplňujících žalobních tvrzení stěžovatele není zřejmé, v jakém rozsahu ve vztahu ke dvěma nemajetkovým újmám založeným na dvou skutkových základech stěžovatel požaduje zaplacení přiměřeného zadostiučinění. Stěžovatel byl přitom opakovaně, jasně a instruktivně poučen soudem prvního stupně, jakým způsobem je třeba vady žaloby odstranit, přičemž toto poučení bylo doručeno jeho právnímu zástupci, jímž je advokát.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že formuloval-li stěžovatel svůj žalobní návrh i po opakovaných výzvách soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř. (usnesením ze dne 20. 3. 2012, č. j. 11 C 489/2008-86, a usnesením ze dne 13. 4. 2012, č. j. 11 C 489/2008-90) tak, že požaduje "celkem 35.000,- Kč" (viz podání ze dne 29. 3. 2012), případně tak, že navrhuje "celkové zadostiučinění ve výši 35.000,- Kč" (viz podání ze dne 25. 4. 2012), a to za dva nároky se samostatným skutkovým základem, aniž by uvedl peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit, pak nelze než souhlasit se soudy nižších stupňů, že podání stěžovatele vykazovalo takové vady, pro něž nebylo možné v řízení pokračovat a bylo zcela na místě žalobu odmítnout. O následcích nesplnění výzvy podle §43 odst. 1 o. s. ř. byl přitom stěžovatel soudem prvního stupně poučen podle §43 odst. 2 o. s. ř.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí všech ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §43 odst. 2 o. s. ř. byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad dotčeného ustanovení o. s. ř. je polemikou s výkladem procesního pravidla obecnými soudy.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, podání stěžovatele, kterými reagoval na jasně formulované opakované výzvy soudu, skutečně svým obsahem ať již pro svou stylistiku, užité formulace a především nejednoznačnost soudem požadovaného sdělení, nelze považovat za řádné doplnění žaloby ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.
V řízení před civilními soudy platí obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že stěžovatel byl v předmětném řízení zastoupen právním zástupcem. Při uplatňování svých procesních práv se tak stěžovatel dopustil pochybení, které vyústilo v jeho procesní neúspěch v projednávané věci. Stěžovateli však byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Jestliže je evidentní, že stěžovatel v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" negativně ovlivnil výsledek soudního řízení, když nedoplnil řádně na základě pokynů soudu svá žalobní tvrzení, nemůže být jeho procesní neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu