ECLI:CZ:US:2013:1.US.1410.11.2
sp. zn. I. ÚS 1410/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavních stížností stěžovatelky Štefanie Ederové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 241/9, Praha 1, směřujících proti rozhodnutím insolvenčního správce JUDr. Josefa Cupky, advokáta se sídlem Trojanova 18, Praha 2, ze dne 1. 4. 2011 a 30. 1. 2013, jímž v insolvenčním řízení, vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 14739/2010 a pod sp. zn. KSPH 41 INS 14769/2010, uznal pohledávku věřitele MAXIM Invest s. r. o., a dále proti zásahům Krajského soudu v Praze, spočívajícím v tom, že v insolvenčním řízení sp. zn. KSPH 41 INS 14739/2010 a sp. zn. KSPH 41 INS 14769/2010 nevykonával řádně svou dohlédací činnost, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §200 a §410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 3. 2011, a ustanovení §192 odst. 3 a §410 odst. 2 věty první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. První ústavní stížnost stěžovatelky (sp. zn. I. ÚS 1410/11) byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 5. 2011, druhá (sp. zn. III. ÚS 938/13) dne 18. 3. 2013. Vzhledem k tomu, že se obě ústavní stížnosti skutkově týkají řízení, jímž měl být naplněn jeden účel a cíl (prohlášení úpadku a povolení oddlužení stěžovatelky a jejího manžela, který však v mezidobí zemřel), důvodem podání obou ústavních stížností jsou namítané "zásahy" téhož insolvenčního správce a téhož insolvenčního soudu, způsobené "obdobným jednáním" - postupným uznáním několika pohledávek třetích osob, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity spojil tyto věci ke společnému řízení (usnesení ze dne 2. 4. 2013).
2. Z obsahu ústavních stížností vyplývá, že dne 10. 2. 2011 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011 č.j. KSPH 41 INS 14739/2010-A-14, jímž insolvenční soud zjistil úpadek stěžovatelky a jejího manžela Miroslava Edera a povolil řešení úpadku oddlužením, insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Josefa Cupku, vyzval věřitele, aby ve lhůtě do 11. 3. 2011 přihlásili své pohledávky a nařídil přezkumné jednání na 1. 4. 2011.
3. Dne 28. 2. 2011 zemřel Miroslav Eder, manžel stěžovatelky, jehož úpadek byl řešen ve stejném insolvenčním řízení jako úpadek stěžovatelky.
4. Dne 1. 3. 2011 byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna přihláška pohledávky vedlejšího účastníka - MAXIM Invest, s. r. o., v celkové výši 974 090 Kč. V dopise ze dne 18. 3. 2011 sdělila stěžovatelka insolvenčnímu správci mimo jiné své stanovisko k přihlášeným pohledávkám, v němž uvedla podrobnou právní argumentaci svědčící pro popření pohledávky vedlejšího účastníka a žádala insolvenčního správce, aby pohledávku vedlejšího účastníka popřel.
5. Dne 1. 4. 2011 proběhlo přezkumné jednání, na kterém stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce popřela pohledávku vedlejšího účastníka do výše 378 392. Kč, avšak insolvenční správce pohledávku vedlejšího účastníka zcela uznal. V seznamu přihlášených pohledávek je tak v případě pohledávky vedlejšího účastníka uvedeno: "zjištěno ve výši: 926 060,00 Kč; sporné ve výši: 0,00 Kč". Právní argumentací stěžovatelky se insolvenční správce vůbec nezabýval.
6. Proti tomuto rozhodnutí insolvenčního správce o uznání pohledávky vedlejšího účastníka stěžovatelka podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost (spisová značka I. ÚS 1410/11).
7. Dne 9. 11. 2011 vydal Vrchní soud v Praze usnesení č.j. 3 VSPH 574/2011-B-24, v jehož odůvodnění mimo jiné vyslovil, že v insolvenčním řízení stěžovatelky může Krajský soud v Praze pokračovat až poté, co bude ukončeno dědické řízení jejího zemřelého manžela Miroslava Edera, protože teprve výsledky dědického řízení určí rozsah stěžovatelčina majetku a jejích závazků, a teprve poté bude možné provést nový přezkum přihlášených pohledávek.
8. Dne 22. 10. 2012 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18.10. 2012 č.j. KSPH 41 INS 14739/2010-B-31 (KSPH 41 INS 14769/2010-B-l), jímž insolvenční soud vyloučil insolvenční řízení stěžovatelky k samostatnému řízení, které je nadále vedeno pod sp. zn. KSPH 41 INS 14769/2010.
9. Dopisem ze dne 10. 12. 2012 (zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 17. 12. 2012) sdělila stěžovatelka insolvenčnímu správci mimo jiné své stanovisko k přihlášeným pohledávkám, v němž uvedla podrobnou právní argumentaci svědčící pro popření pohledávky vedlejšího účastníka a žádala insolvenčního správce, aby pohledávku vedlejšího účastníka popřel. Dne 30. 1. 2013 proběhlo nové, insolvenčním soudem nařízené, přezkumné jednání, na kterém stěžovatelka popřela pohledávku vedlejšího účastníka do výše 378 372 Kč, avšak insolvenční správce pohledávku vedlejšího účastníka zcela uznal. Právní argumentací stěžovatelky se insolvenční správce vůbec nezabýval.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dle ustanovení §200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve znění účinném do 30. 3. 2011, které bylo na základě přechodných ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. aplikováno i v daném případě (a totožně dle §192 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném v současnosti), nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění, a ustanovení §410 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého za trvání schválení oddlužení může dlužník účinně popírat pohledávky věřitelů, se vztahuje pouze na nezajištěné věřitele (což není případ pohledávky vedlejšího účastníka). Rozhodnutím insolvenčního správce, kterým zcela uznal pohledávku vedlejšího účastníka, tak došlo k závaznému určení práva vedlejšího účastníka na jeho uspokojení z majetku stěžovatelky v rámci insolvenčního řízení, aniž by ohledně pohledávky proběhlo jakékoli řádné nalézací řízení a dokazování a aniž by takové rozhodnutí insolvenčního správce bylo jakkoli odůvodněno.
11. Podle přesvědčení stěžovatelky nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) pohledávky vedlejšího účastníka, značí v důsledku uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka dotčení práv stěžovatelky, především práva vlastnického podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka dochází z majetku stěžovatelky. Zároveň dochází ke zkrácení vlastnického práva ostatních věřitelů stěžovatelky, kteří řádně přihlásili své pohledávky. Rozhodnutí insolvenčního správce o uznání pohledávky totiž určuje závazně právo věřitele na jeho uspokojení v rámci insolvenčního řízení. V případě uznání pohledávky věřitele se tak rozhoduje o výši uspokojení ostatních přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky si v insolvenčním řízení vzájemně konkurují. Pokud insolvenční správce nepopřel spornou pohledávku vedlejšího účastníka, nedal tak stěžovatelce, z jejíhož majetku má být pohledávka vedlejšího účastníka uspokojena, možnost, aby skutečná pravost, výše a zajištění pohledávek byla zjištěna před nezávislým a nestranným soudem v rámci insolvenčního řízení, čímž došlo k popření základního práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že jestliže se insolvenční soud v průběhu insolvenčního řízení dozvěděl, že stěžovatelka důvodně zpochybňuje pohledávku vedlejšího účastníka, která má rovněž rozhodující vliv na uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (a to jak vzhledem k její výši, tak vzhledem ke skutečnosti, že jde o pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem), měl uložit insolvenčnímu správci zabývat se právní argumentací stěžovatelky a provést podrobná šetření o zpochybňované pohledávce. Insolvenční soud však zůstal v rámci své dohlédací činnosti naprosto nečinný. Při přezkumném jednání se omezil pouze na poučení dle §410 odst. 2 insolvenčního zákona.
13. Insolvenční soud rovněž zcela ignoroval a nerespektoval pokyny jemu nadřízeného Vrchního soudu v Praze obsaženými v odůvodnění usnesení č. j. 3 VSPH 574/2011-B-24 ze dne 9. 11. 2011, ve kterém Vrchní soud v Praze insolvenčnímu soudu výslovně stanovil, že má pokračovat v insolvenčním řízení stěžovatelky až po skončení dědického řízení jejího zemřelého manžela, a teprve poté bude možné provést přezkum přihlášených pohledávek. Insolvenční soud tuto zásadu porušil ve stěžovatelčině insolvenčním řízení opakovaně, a to i přes výslovné poučení, kterého se mu dostalo od jemu nadřízeného Vrchního soudu v Praze usnesení 3 VSPH 574/2011-B-24 ze dne 9. 11. 2011.
14. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila v souladu s ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení §200 a §410 odst. 2 věty první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. 3. 2011, a ustanovení §192 odst. 3 a §410 odst. 2 věty první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona. Z citovaných ustanovení insolvenčního zákona je podle stěžovatelky zřejmé, že dlužník v insolvenčním řízení nemá vůbec možnost účinně popírat přihlášené pohledávky, s výjimkou oddlužení, kdy je však tato možnost omezena pouze na pohledávky nezajištěných věřitelů. Důsledkem této právní úpravy je stav, kdy dlužníku v insolvenčním řízení je zcela odňata možnost účinně popřít pohledávku zajištěného věřitele (a mimo oddlužení i pohledávku nezajištěnou), přestože se tyto pohledávky uspokojují z dlužníkova majetku.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje aplikovat ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a přiznat jí náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem proti insolvenčním správci i insolvenčnímu soudu v celkové výši 8 228 Kč.
II.
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace a aplikace norem jednoduchého práva, které se jeví v daných souvislostech svévolnými [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud tedy nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
17. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
18. Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
19. V nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 Ústavní soud uvedl, že "i když insolvenční zákon výslovně neuvádí, jakou povahu má úkon insolvenčního správce, jímž projevuje vůli uznat přihlášenou pohledávku, je úkon insolvenčního správce přirozeně nezbytné zkoumat podle materiálního hlediska, tj. podle jeho skutečné povahy a účinků (srov. např. usnesení Ústavního soudu č. 30/2002 Sb. nálezů a usnesení nebo nález Ústavního soudu č. 83/1999 Sb. nálezů a usnesení). Insolvenční správce tedy autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů, kteří se nenacházejí v rovnoprávném postavení s insolvenčním správcem, obsah rozhodnutí nezávisí na jejich vůli. Za rozhodnutí insolvenčního správce tak lze považovat stanovisko insolvenčního správce k pohledávce věřitele na přezkumném jednání, které je vyjádřeno v seznamu přihlášených pohledávek, jenž je přílohou protokolu z přezkumného jednání."
20. V souladu s touto judikaturou Ústavního soudu tak lze za rozhodnutí, jež je možno napadnou ústavní stížností, považovat stanovisko insolvenčního správce k jednotlivým pohledávkám na přezkumném jednání. I když se tento nález výslovně dotýkal postavení věřitelů, je nutno takto chápat každý úkon insolvenčního správce na přezkumném jednání, týkající se uznání či popření pohledávky dlužníka.
21. Předně je nutno uvést, že obě ústavní stížnosti byly spojeny do jednoho řízení, a to poté, kdy stěžovatelka podala ústavní stížnost proti novému úkonu insolvenčního správce na přezkumném jednání konaném dne 30. 1. 2013. Tímto úkonem ve formě uznání pohledávky MAXIM Invest, s. r. o., byl překonán úkon insolvenčního správce ze dne 1. 4. 2011, učiněný na přezkumném jednání konaném téhož dne. S ohledem na skutečnost, že úkon insolvenčního správce napadený ústavní stížností sp. zn. I. ÚS 1410/11 pozbyl jakékoli relevance, bylo nutno ústavní stížnost v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
22. Insolvenční řízení podle insolvenčního zákona má především za cíl co nejvyšší poměrné uspokojení věřitelů. Musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§5 insolvenčního zákona). Přesto je třeba v rámci insolvenčního řízení respektovat alespoň v minimální míře také práva dlužníka.
23. V daném případě se dne 30. 1. 2013 konalo u Krajského soudu v Praze přezkumné jednání, kde na seznamu přihlášených pohledávek byla i pohledávka společnosti MAXIM Invest., s. r. o. Tuto pohledávku insolvenční správce uznal zcela, stěžovatelka (dlužnice) tuto pohledávku uznala pouze co do částky 547 668 Kč, a ve zbytku, tj. v částce 378 372 Kč, ji popřela, a to pro neplatnost dle ustanovení §39 občanského zákoníku. Soud poté vyhlásil usnesení, dle něhož se ukládá insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě do 30 dnů od přezkumného jednání zaslal soudu vyrozumění o popření pohledávky, včetně dokladu o jeho doručení.
24. Rozhodnutí insolvenčního správce o popření nebo nepopření (uznání) pohledávky je rozhodnutím svého druhu, které, s ohledem na jeho formu i obsah, nemůže podléhat ústavně právnímu přezkumu zcela. Ústavní soud ve vztahu k tomuto rozhodnutí může pouze posoudit, zda po formální stránce odpovídalo příslušným ustanovením insolvenčního zákona, zda bylo učiněno oprávněnou osobou či zda nebylo zcela zjevně svévolné. Popření pohledávky ze strany insolvenčního správce i dlužníka musí být srozumitelné, odůvodněné a přezkoumatelné. Nestačí proto, pokud insolvenční správce nebo dlužník vysloví popěrný úkon, musí jej rovněž zdůvodnit. Totéž pak platí i pro uznání pohledávky insolvenčním správcem.
25. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 30. 1. 2013 vyplývá, že stanovisko insolvenčního správce vůči pohledávce věřitele MAXIM Invest., s. r. o., je učiněno oprávněnou osobou, je jasně vysloveno, uznání pohledávky je výsledkem celého průběhu insolvenčního řízení a je tedy jeho logickým vyústěním. Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené omezené možnosti přezkumu, nemá v daném případě za to, že by nepopření pohledávky stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi bylo zcela zjevně svévolným rozhodnutím insolvenčního správce.
26. Taktéž, jak vyplývá z průběhu insolvenčního řízení, nelze konstatovat, že by insolvenční soud, jímž je Krajský soud v Praze, nevykonával řádně svou dohlédací činnost, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatelka. Tento soud postupuje v řízení dle insolvenčního zákona a jeho dohlédací činnost je v dané věci přiměřená. Insolvenční řízení v dané věci nebylo dosud ukončeno (alespoň stěžovatelka netvrdí opak), a je tedy na insolvenčním soudu, aby i nadále vykonával svou pravomoc dle ustanovení §10 insolvenčního zákona a průběžně vykonával dohled nad postupem a činností dalších procesních subjektů.
27. Ústavní soud může uzavřít, že v dané věci neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala, a to ani postupem insolvenčního správce, ani postupem insolvenčního soudu.
28. Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
29. Jde-li o návrh s ústavní stížností spojený, jde o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Z tohoto důvod Ústavní soud tento návrh rovněž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
30. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno ani vyhovět návrhu stěžovatelky, aby její náklady řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nahradili ostatní účastníci řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. října 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu