ECLI:CZ:US:2013:1.US.1502.13.1
sp. zn. I. ÚS 1502/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Dany Mlčochové, 2) Jitky Mlčochové, 3) Radky Mlčochové a 4) Vladimíry Holanové, všechny zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem Svitavy, Pod Věží 121/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č.j. 8 As 47/2012-58 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, č.j. 31 A 35/2011-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasně podanou ústavní stížností napadly stěžovatelky oba shora označené rozsudky správních soudů s tvrzením, že v řízeních došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu přiloženého k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2009, č. j. MCH 771/2009, Městský úřad v Chropyni, odbor výstavby a životního prostředí (dále jen "městský úřad") vydal rozhodnutí o umístění stavby podle §79 a §92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), a stavební povolení podle §115 stavebního zákona pro stavbu "řadové garáže, ul. N. v Ch." na pozemcích p. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11 a X12 v katastrálním území Chropyně.
První stěžovatelka Dana Mlčochová a její (nyní již zesnulý) manžel Vladimír Mlčoch jako majitelé sousedního pozemku napadli rozhodnutí městského úřadu odvoláním, které Krajský úřad ve Zlíně (dále jen "krajský úřad") zamítl rozhodnutím ze dne 13. 7. 2009, č. j. KUZL 48282/2009. Toto rozhodnutí bylo první stěžovatelkou a jejím manželem napadeno správní žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, č. j. 31 Ca 117/2009-87, rozhodnutí krajského úřadu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Rozhodnutí krajského soudu však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2011, č. j. 8 As 12/2011-118 na základě kasační stížnosti krajského úřadu a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud poté v opětovném projednání původní správní žalobu rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 31 A 35/2011 - 159 zamítl. Tento rozsudek napadli první stěžovatelka Dana Mlčochová a její manžel Vladimír Mlčoch kasační stížností, v průběhu jejíhož projednávání Vladimír Mlčoch zemřel a Nejvyšší správní soud tak pokračoval v řízení s jeho dědičkami Jitkou Mlčochovou, Radkou Mlčochovou a Vladimírou Holanovou, zbylými stěžovatelkami v řízení před Ústavním soudem. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 47/2012-58 byla kasační stížnost zamítnuta. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakož i předchozímu rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelky tuto ústavní stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že obecné soudy porušily povinnost, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy) a že správní orgány a obecné soudy porušily ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelky dále uvádějí, že správní orgány a obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že se jedná o střet dvou vlastnických práv, kdy se stěžovatelky domáhají ochrany svého vlastnického práva, které bude porušeno využitím práva vlastníka sousedního pozemku na stavbu. Za této situace měly být s přihlédnutím k zásadě proporcionality hodnoceny oprávněné zájmy obou stran. K takovému hodnocení bylo ovšem třeba si zajistit odpovídající a úplné podklady, což se dle tvrzení stěžovatelek nestalo a v neopatření si těchto podkladů spatřují porušení práva na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatelek si správní orgány i obecné soudy neopatřily dostatečné podklady pro posouzení, nakolik zamýšlená stavba zasáhne do jejich vlastnického práva, a proto nemohly s dostatečnou znalostí věci posoudit, nakolik je důvodná jejich námitka, že v daném konkrétním případě zamýšlená stavba nad míru přiměřenou poměrům (§127 občanského zákoníku) zasahuje do jejich práv jakožto vlastníků sousedních nemovitostí.
Stěžovatelky tvrdí, že rozhodnutím o umístění stavby a stavebním povolením došlo k nepřiměřenému zásahu do jejich vlastnických práv k sousedního pozemku, k hrozbě vzniku škody na zdraví (zamýšlenou stavbou garáží a s ní spojeným provozem aut by došlo ke zvýšení prašnosti v dané lokalitě a zvýšenému výskytu výfukových plynů) a zdůrazňují, že v průběhu řízení bylo opakovaně navrhováno, aby vliv na zdravotní stav Vladimíra Mlčocha, který trpěl onemocněním plic, byl zkoumán znalcem z oboru zdravotnictví, který jako jediný může předmětné otázky odborně posoudit. K tomu též stěžovatelky dodávají, že i po úmrtí Vladimíra Mlčocha "tyto požadavky neztratily na aktuálnosti", protože pozemky užívají i děti jedné ze stěžovatelek Vladimíry Holanové, které v domě bydlí, a které mají rovněž zdravotní problémy.
Ústavní soud konstantně judikuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V souladu s touto doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje Ústavní soud do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti.
Ústavní soud dále ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165).
Stěžovatelky v ústavní stížnosti opakují věcné námitky, se kterými se již vypořádal Nejvyšší správní soud. Jde v zásadě o polemiku se způsobem, jakým byly provedeny, resp. zhodnoceny důkazy jak správními orgány, tak krajským soudem.
V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud meritorně přezkoumal námitky stěžovatelek, posoudil jejich kasační stížnost jako přípustnou, ovšem nedůvodnou. Jak zjistil Ústavní soud z přiloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ten se s námitkami stěžovatelek proti rozhodnutí krajského soudu dostatečně a podrobně vypořádal a uzavřel, že stavební úřad si pro své rozhodování opatřil dostatečné množství podkladů, včetně toho, že neprovedení důkazu znaleckým posudkem na zdravotní stav původního žalobce Vladimíra Mlčocha bylo dostatečně zdůvodněno s odkazem na dostačující zjištění skutkového stavu důkazy ostatními.
Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti druhému napadenému rozhodnutí, neshledal jakékoli prvky libovůle, nelogické či rozporné argumentace, či dostatečné nezohlednění oprávněných zájmů stěžovatelek, která by zakládala protiústavní vady napadených rozhodnutí, tedy možnost Ústavního soudu do kompetence obecných (správních) soudů jakkoli zasahovat.
Vzhledem k tomu, že tvrzený zásah do vlastnického práva i práva na spravedlivý proces se opíral pouze o věcnou polemiku se způsobem provedení a hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. správními orgány, nezbylo než s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu