ECLI:CZ:US:2013:1.US.174.13.1
sp. zn. I. ÚS 174/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 174/13 ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Kopečného, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 54 Co 833/2012 ze dne 10. října 2012, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce na stěžovatelův majetek, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě jako účastníka řízení a společnosti AB 5 B.V., dříve PPF B1 B.V., soukromé společnosti s ručením omezeným se sídlem Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterodam, Nizozemí, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 54 Co 833/2012 ze dne 10. října 2012 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s tvrzením porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo po projednání odvolání stěžovatele a jeho manželky potvrzeno usnesení Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 9 EXE 1282/2012 ze dne 17. 5. 2012 o nařízení exekuce na majetek povinného stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti v záhlaví označené ve výši 69 169,69 Kč s příslušenstvím, a to podle vykonatelného nálezu rozhodce JUDr. Radima Kuchty sp. zn. PPF-DUO-L 927/2011 ze dne 25. října 2011, a provedením exekuce byl pověřen exekutor Exekutorského úřadu Brno-město JUDr. Vít Novozámský.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že již v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, kromě poukazu na to, že vymáhaný dluh má původ ve spotřebitelské smlouvě, a proto stěžovatel jako povinný požívá právní ochrany spojené s postavením spotřebitele, zároveň zpochybnil pravomoc jmenovaného rozhodce rozhodovat předmětný spor účastníků, a tedy i vydat rozhodčí nález, neboť tato pravomoc se nemůže odvíjet od neplatné rozhodčí doložky zahrnuté v úvěrové smlouvě. S odkazem na znění rozhodčí doložky totiž tvrdil, že tato není v souladu s požadavkem řádného a transparentního určení rozhodce ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a dovolávaje se také judikatury Ústavního soudu, relevantní směrnice Rady č. 93/19/ES z 5. 4. 1993 a odborné literatury i judikatury soudů nižších stupňů, namítal, že rozhodčí nález vydal někdo, kdo k tomu nebyl dle zákona oprávněn. Takto, jak stěžovatel ve stížnosti dále uvádí, argumentoval ve snaze přesvědčit odvolací soud, aby změnil [minimálně v důsledku právně závazného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9)] svou dosavadní letitou rozhodovací praxi, která byla založena na právním názoru, že exekuční soud nemá prostor k přezkumu rozhodčí doložky. Přes uvedenou argumentaci odvolací soud odvolání stěžovatele nevyhověl, usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce potvrdil, přitom podle stěžovatele také nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11, jehož se dovolával. Poukazuje pak i na další nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433), v němž bylo výslovně uvedeno, že obecný soud se dopustí porušení práva na spravedlivý proces, pokud v exekučním řízení nepřezkoumá otázku pravomoci rozhodce, který vydal rozhodčí nález představující v daném řízení exekuční titul. Uzavírá tak, že odmítnutím možnosti věcného přezkumu rozhodčí doložky za účelem vyřešení otázky pravomoci rozhodce rozhodnout rozhodčí spor a navazující otázky právní (ne)účinnosti exekučního titulu se odvolací soud dopustil zásadního pochybení, jehož závažnost je podpořena zjištěním o nerespektování vykonatelných nálezů Ústavního soudu. Posledně uvedeným také stěžovatel odůvodňuje svůj požadavek na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ze strany odvolacího soudu. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a uložení povinnosti odvolacímu soudu nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zastává názor, dle něhož platnost rozhodčí doložky nemůže být řešena v exekučním řízení, dále uvádí, že sjednocující stanovisko velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 na posuzovanou věc nedopadá, a konečně upozorňuje, že stěžovatel nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 9 EXE 1282/2012 a zjistil, že skutkové okolnosti daného případu, jak je popsal stěžovatel v ústavní stížnosti, odpovídají skutečnosti, včetně údajů týkajících se obsahu podaného odvolání. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, považoval při posuzování důvodnosti odvolání stěžovatele za významné zjištění, že v daném případě byla stěžovatelem rozhodčí smlouva uzavřena, existenci rozhodčí doložky ve smlouvě stěžovatel nepopíral, pouze ji považuje za neplatnou. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 ze dne 31. 8. 2010) pak dovodil, že za uvedeného stavu bylo jedinou možnou obranou stěžovatele proti rozhodčímu nálezu podání žaloby na jeho zrušení s tím, že i kdyby stěžovatel takovou žalobu podal, tato nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Podle odvolacího soudu nařízení exekuce brání pouze situace, kdy rozhodčí smlouva nebyla uzavřena vůbec (a současně byl povinný v rozhodčím řízení nečinný). Na tomto závěru podle odvolacího soudu, s poukazem na skutkové odlišnosti, nemůže nic změnit ani existence nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11, případně dalších sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155) a I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205). S odkazem na další judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 168/2005, 20 Cdo 1940/2008 a 20 Cdo 2857/2006) a - jak uvedl - i při vědomí rozhodovací praxe Evropského soudního dvora o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách odvolací soud setrvává na názoru, že právní řád sice počítá s možností vznášet námitku nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy či doložky, v podmínkách zakotvených českým právním řádem je tak však zapotřebí činit tzv. žalobou na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. b) či c) zákona č. 216/1994 Sb.
Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele i obecných soudů, vycházeje z vlastní judikatury, Ústavní soud posoudil stížnost jako důvodnou.
Ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012, jímž bylo zrušeno rozhodnutí obecného soudu vydané v exekučním řízení pro porušení práva na spravedlivý proces proto, že se soud nezabýval otázkou pravomoci rozhodce vydat exekuční titul, jehož výkon byl v exekučním řízení nařízen, Ústavní soud konstatoval, že v exekučním řízení soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí, a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézání práva, a že v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, zároveň však zdůraznil, že mezi ně nepochybně patří pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, a vyslovil názor, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (body 14 a 16 nálezu). Uvedený nález byl vydán ve věci, která byla zčásti skutkově nikoliv zcela srovnatelná (namítána byla neplatnost celé rozhodčí smlouvy) s nyní posuzovanou věcí, shodný názor však byl Ústavním soudem zaujat a zopakován v nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012, a to ve věci skutkově s posuzovanou věcí srovnatelné. Za zjištěného stavu, kdy v dané věci obecný soud s argumentací shora uvedenou odmítl posoudit stěžovatelem zpochybňovanou platnost rozhodčí doložky, a zabývat se tak otázkou pravomoci rozhodce exekuční titul vydat, pak Ústavnímu soudu nezbývá než s odkazem na uvedené nálezy a názory tam jím vyjádřené, které závěru obecného soudu neodpovídají, uzavřít, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto z uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jakkoli ze shora uvedeného plyne, že obecný soud při svém rozhodování nepostupoval v souladu s označenými nálezy Ústavního soudu, ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. aplikováno nebylo s odkazem na jeho zcela výjimečné použití, a proto nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.