ECLI:CZ:US:2013:1.US.1839.12.1
sp. zn. I. ÚS 1839/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Rajniše, zastoupeného Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 50/148, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 70/2011-50 ze dne 13. března 2012, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova ul. 31, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých základních práv a svobod, zaručených čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 2 a 4, čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod, a čl. 4 Ústavy, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z níže uvedených důvodů.
2. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy (Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze), jakož i příslušné správní orgány (správce daně) nepostupovaly v souladu s citovanými ustanoveními ústavního pořádku, jestliže při hodnocení procesní aktivity stěžovatele vyšly z předpokladu, že jím učiněné podání (odvolání) bylo učiněno po lhůtě zákonem k tomu určené. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z objemného svazku listin a přiložené kopie napadeného rozhodnutí, které stěžovatel k návrhu připojil.
4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235)".
5. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
6. Z informací poskytnutých stěžovatelem Ústavnímu soudu plyne, že Finanční úřad pro Prahu 6 (dále "správce daně") vydal dne 31. 12. 2001 rozhodnutí, č. j. 269116/01/006522/5998, jímž byla žalobci (stěžovateli) dodatečně konkludentně stanovena daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za rok 1997. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, k němuž správce daně vydal dne 22. 1. 2008 rozhodnutí, č. j. 14996/08/006521/7187, kterým odvolání stěžovatele zamítl pro opožděnost. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí správce daně Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu dne 21. 7. 2008 zamítlo. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného pak zamítl Městský soud v Praze. V daném případě se jedná o v pořadí druhou kasační stížnost stěžovatele, která se týká rozhodnutí správce daně ze dne 31. 12. 2001 o konkludentním vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997. V rámci prvního pokusu využít soudní ochrany byla stěžovatelova žaloba Městským soudem v Praze odmítnuta jako nepřípustná podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků, jež zákon připouští, a následná kasační stížnost zamítnuta. V nyní souzeném případu již jde o posouzení rozhodnutí o kasační stížnost proti rozsudku městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatele proti předmětnému rozhodnutí správce daně ze dne 31. 12. 2001, tedy přezkum rozhodnutí o odvolání, tj. o opravném prostředku, jehož nevyčerpání bylo v předchozím soudním řízení shledáno jako překážka pro věcné posouzení.
III.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud konstatuje, že konkludentní vyměření daně se sděluje jen na žádost a fikce vydání i doručení rozhodnutí nastává ze zákona; to plyne z konstrukce, že daňový subjekt jednoznačně deklaruje svou vůli zdanit určité konkrétní příjmy a správce daně o správnosti a úplnosti přiznání nemá pochyb. Tento zjednodušený způsob vyměření daně je na místě toliko v situacích, kde není pochyb o obsahu daňového přiznání a o jeho správnosti.
9. V daném případě ovšem daňový subjekt předložil k výzvě správce daně daňová přiznání dvě, a to ve vztahu k rozhodnému spornému příjmu zcela opačná. Předložení doprovodil i písemným vyjádřením, jímž se k rozporu mezi oběma daňovými přiznáními vyjádřil tak, že dodatečné daňové přiznání obsahující sporný příjem podává jen proto, aby splnil výzvu, že je však nepovažuje za správné, neboť tento příjem sice obdržel, ale nepovažuje jej za dani podléhající. Za takové situace mohl rozpornost projevené vůle daňového subjektu správce daně odstranit jen rozhodnutím o dani, pokud chtěl daňovou povinnost oproti poslední známé daňové povinnosti (vyměřené v r. 1998) změnit a daň doměřit. Pokud správce daně v uvedených intencích nepostupoval a daň doměřil konkludentně, mohl proti rozhodnutí stěžovatel brojit odvoláním.
10. Obecné soudy k žalobě stěžovatele musely posoudit včasnost podání odvolání proti rozhodnutí správce daně ze dne 31. 12. 2001 o konkludentním vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997. Shodně došly k závěru, že v daném případě začala běžet lhůta pro podání odvolání nejpozději dnem 2. 12. 2003, kdy stěžovatel (jeho právní zástupce) nahlížel do spisu a kdy s ním byl daňový nedoplatek projednán. Vzhledem ke konkrétním okolnostem věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se neuplatní fikce doručení rozhodnutí ve smyslu §46 odst. 5 daňového řádu, nýbrž že za den doručení je nutno považovat den, kdy se stěžovatel s rozhodnutím o konkludentním vyměření daně prokazatelně seznámil (2. 12. 2003).
11. Protože stěžovatel podal odvolání až po té, co Městský soud v Praze jeho žalobu pro nevyčerpání řádných opravných prostředků odmítl a následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl, nebylo lze vzhledem k třicetidenní lhůtě pro podání odvolání (§48 odst. 5 daňového řádu) považovat odvolání stěžovatele ze dne 6. 12. 2007, podané správci daně dne 7. 12. 2007, za včasné.
IV.
12. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, byť mu tato z ústavního vymezení jeho funkce nepřísluší.
13. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelovým návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
14. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele náležitým způsobem vypořádaly. Zhodnocení, jež provedl Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud považuje Ústavní soud za souladné s ústavním pořádkem.
15. Stav, proti kterému stěžovatel brojí, nebyl způsoben naříkaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, ale stěžovatelem provedenou nesprávnou volbou prostředků ochrany práv, resp. v důsledku nedodržení jejich zcela zřejmého pořadí. Jakkoli tedy výsledek sám o sobě může působit zarážejícím dojmem ("nezákonné" rozhodnutí je způsobilé odvíjet své právní účinky), nejde v právní teorii ani praxi o žádné novum, neboť nezákonnost musí být určitým způsobem a za tím účelem stanoveným procesem, právoplatně zjištěna a následně odstraněna; do té doby platí presumpce správnosti takového rozhodnutí. Zásah do práv adresáta, způsobený "nezákonným" rozhodnutím, je tedy nutno odvrátit předepsaným pořadem práva, nikoli nahodile voleným procesním postupem.
V.
16. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu