ECLI:CZ:US:2013:1.US.1946.12.1
sp. zn. I. ÚS 1946/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice P. O. BOX 50, 357 31 Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem, se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 To 139/2012, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2012, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 To 139/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 3. 2012, č. j. 31 Nt 572/2012-21, jímž byla podle §57 odst. 1, 2 a 6 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") zamítnuta jeho žádost o přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dozorem v rámci výkonu trestu odnětí svobody na doživotí z rozsudku krajského soudu ze dne 30. 6. 1995, sp. zn. 1 T 10/1991, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, sp. zn. 8 To 123/95.
Jak stěžovatel uvádí, od roku 1990 vykonává doživotní trest odnětí svobody, od roku 2006 byl z vězení se zvýšenou ostrahou přemístěn do věznice s ostrahou a dne 7. 2. 2012 si podal návrh na změnu způsobu výkonu trestu odnětí svobody z věznice s ostrahou do věznice s dozorem. Nikdy neměl kázeňské problémy, nebyl kázeňsky trestán, jeho pracovní morálka byla dobrá a měl kázeňské odměny, jak vyplývá i ze zprávy vězeňské služby. Stěžovatel prohlašuje, že dochází za kaplanem, setkává se společně se zástupci církví, trest přijal a prožívá pocit viny. Dostupné možnosti pro naplnění výkonu trestu v režimu věznice s ostrahou vyčerpal. Tresty předcházející poslednímu odsouzení byly majetkové povahy.
Stěžovatel především namítá, že soud vycházel při hodnocení jeho osoby ze znaleckého posudku z roku 1991, tedy z listiny staré více než 20 let. Posudek nebyl nikterak aktualizován. Soud měl nechat vypracovat nový znalecký posudek, který by vycházel z dnešní doby, z aktuálního stavu. Vypracování takového posudku také navrhl jako důkaz.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s argumentem soudu I. stupně, že v roce 1995 až 1998 nezískal kázeňskou odměnu. Rozhodující totiž je, zda u odsouzeného nastalo polepšení, zda dochází k resocializaci, zda jeho chování má ve vztahu k bezproblémovosti stoupající charakter.
Stěžovatel upozorňuje, že i stížnostní soud souhlasil s tím, že takovouto žádost o změnu způsobu výkonu trestu odsouzený na doživotí podat může. Podle stížnostního soudu jí lze vyhovět jen ve výjimečných případech, ovšem stížnostní soud neřekl, jaké takové případy mohou být. Nejasné také je, jak stížnostní soud dospěl k závěru, že jeho přeřazení do věznice s dozorem by mohlo vést k degradaci dosavadní resocializace. Za absence vypracování znaleckého posudku se jedná o spekulaci neopírající se o žádný důkaz. Rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Krajské státní zastupitelství v Plzni vyjádřilo nesouhlas se stěžovatelovou námitkou, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, kdy krajský soud vyšel z hodnocení odsouzeného zpracovaného ředitelem věznice. Ústavní stížnost rovněž považuje za nedůvodnou.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu související spisy sp. zn. 31 Nt 572/2012 a sp. zn. 31 PP 401/2012. Po jejich prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ve vztahu k institutu přeřazení odsouzeného do mírnějšího typu věznice dle §57 odst. 2 trestního zákoníku Ústavní soud již opakovaně uvedl, že se jedná o institut nenárokový a že ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice, neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek k přeřazení je plně věcí soudcovské úvahy. Ústavnímu soudu proto vůbec nepřísluší, aby po skutkové stránce přezkoumával, zda takové přeřazení s přihlédnutím ke všem okolnostem je vhodné k dosažení nápravy odsouzeného. Ke zrušení rozhodnutí o změně výkonu trestu vydaného dle §324 trestního řádu by s ohledem na výše zmíněné postavení Ústavního soudu mohlo dojít jen v případě flagrantního porušení procesních práv a zřejmé svévole obecného soudu při posuzování žádosti odsouzeného o přeřazení do mírnějšího typu věznice (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 54/09, II. ÚS 1599/11 či II. ÚS 1438/12). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily konkrétními skutečnostmi, kdy na jedné straně uvážily, že stěžovatel v průběhu výkonu trestu pracoval a byly mu opakovaně přiznány kázeňské odměny, nicméně samozřejmě nemohly nevzít v potaz i ostatní okolnosti případu, včetně stěžovatelovy trestní minulosti. Správná je přitom i úvaha krajského soudu, že přeřazení doživotně odsouzeného, který již byl dříve přeřazen z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou, bude přicházet v úvahu jen ve zcela mimořádných případech. I když krajský soud podrobně nerozebral, kdy by takový případ byl dán, je zjevné, že skutečnost, že odsouzený neměl ve výkonu trestu kázeňské problémy, pracoval a byl mu udělen určitý počet kázeňských odměn, sama o sobě o existenci zcela mimořádného případu nesvědčí. Souhlasit nelze ani stěžovatelovým názorem, že závěr druhostupňového soudu, že stěžovatelovo přeřazení do věznice s dozorem by mohlo vést k degradaci dosavadní resocializace, je ničím nepodloženou spekulací, kdy v tomto směru obecné soudy vyšly z textu příslušného hodnocení ředitele věznice.
Pokud jde o stěžovatelův argument, že soud vycházel při hodnocení jeho osoby ze znaleckého posudku z roku 1991, tedy z listiny staré více než 20 let, Ústavnímu soudu se jeví, že je mu nutno přiznat jistou logiku, kdy je otázkou, zda by nebylo vhodné, aby s odstupem takto dlouhé doby nebylo provedeno nové znalecké posouzení. Nicméně ani pokud tak obecné soudy neučinily, Ústavní soud nemá za to, že by bylo možno hovořit o flagrantním porušení procesních práv odsouzeného a jejich zřejmé svévoli, kdy nutno odkázat na výše vyloženou výjimečnost zásahu Ústavního soudu. V této souvislosti lze navíc poznamenat, že stěžovatelem požadovaný nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie sice nebyl vypracován v rámci řízení o jeho žádosti o přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dozorem sp. zn. 31 Nt 572/2012, nicméně byl vypracován v rámci řízení o jeho návrhu na podmíněné propuštění sp. zn. 31 PP 401/2012. Z obsahu tohoto posudku, se kterým se Ústavní soud seznámil, se nejeví, že pokud by existoval a byl proveden jako důkaz i v řízení sp. zn. 31 Nt 572/2012, že by to mohlo vést obecné soudy k jiným závěrům. Pro stěžovatele totiž vyznívá v zásadě nepříznivě, kdy je v něm mimo jiné konstatováno, že hodnocení jeho osobnosti odpovídá hodnocením dřívějším, v minulosti zjištěné osobnostní odchylky přetrvávají a ke spáchané trestné činnosti absentuje pocit viny, kdy např. při jejím hodnocení si ji racionalizuje tak, že jím zasazené bodné rány oběti nebyly (na rozdíl od ran zasazených druhým pachatelem) dle patologa smrtelné a tedy není tím, kdo život odejmul.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu