ECLI:CZ:US:2013:1.US.208.13.1
sp. zn. I. ÚS 208/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Tetyany Basovy, státní příslušnice Ukrajiny, zastoupené Mgr. Leonidem Kushnarenko, advokátem, se sídlem Politických vězňů, 21/1272, Praha 1 – Nové město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 99/2012-24 ze dne 8. 11. 2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 A 12/2012-37 ze dne 26. 4. 2012 a proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, ze dne 15. 2. 2012, č. j. CPR-11636-2/ČJ-2011-9CPR-V238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Stěžovatelka je přesvědčena, že byla zkrácena ve svém základním právu na spravedlivou soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a že dále nebylo respektováno její základní právo užívat mateřského jazyka v úředním styku (před Policií České republiky) podle čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny.
K tomuto názoru stěžovatelku vedou skutečnosti, že ačkoliv před vydáním všech napadených rozhodnutí upozorňovala cizineckou policii i soudy, že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci; ani policie ani soudy se těmito jejími námitkami nezabývaly důkladně. Stěžovatelka především namítala, že nebyla správním orgánem dostatečně seznámena se svými právy a povinnostmi plynoucími z ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále je dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zejména s §15a. V této souvislosti poukazuje především na skutečnost, že v průběhu řízení nebyl přítomen tlumočník jazyka ukrajinského. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry, že správní orgán prvního stupně nebyl povinen zajistit tlumočníka, pokud o to sama nepožádala a v řízení výslovně uvedla, že je schopna komunikovat v českém jazyce; zvláště jazyk právních předpisů je totiž specifický a samo řízení o vyhoštění je pro účastníka značně stresující, takže tato skutečnost může mít negativní vliv na jeho soustředěnost. Stěžovatelka sice podepsala (ovšem až na konci výslechu), že česky rozumí a tlumočníka nežádá, leč soudy ani policie nevzaly v úvahu to, že se jedná o právnické výrazy, které jsou na zcela jiné úrovni, než by mohla cizí státní občanka pochopit, neboť i občanům české národnosti je právnický jazyk značně vzdálený. Nelze rovněž vyloučit, že podepsáním prohlášení o znalosti českého jazyka, se policie zbavuje dalších nákladů řízení jako je například zajištění tlumočníka, jeho doprava atd.
Zásadní námitkou stěžovatelky je pak i skutečnost, že kontrola Policie probíhala dne 20. 11. 2011 od jedenácti hodin do šestnácti hodin téhož dne a že až v těchto odpoledních hodinách bylo stěžovatelce dáno k podpisu oznámení o zahájení správního řízení; proto i prohlášení stěžovatelky, že ovládá český jazyk, bylo z hlediska časové posloupnosti vlastně podepsáno až po zahájení předmětného řízení o vyhoštění.
Stěžovatelka dále uvádí, že byla manželkou občana České republiky po několik let, a poté se s ním rozvedla. Tento argument městský soud nedostatečně odůvodnil tím, že sama neuvedla, na základě jakých skutečností by na ni mělo být pohlíženo jako na rodinného příslušníka občana České republiky. Přitom ze všeobecných zásad vedení správního řízení je nepochybné, že správní orgán i soud měly tuto skutečnost samy zvažovat. Nejvyšší správní soud sice uvedl, že by u stěžovatelky mohlo přicházet v úvahu uplatnění ust. §15a odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, bylo-li by v řízení o vyhoštění zjištěno, že zde stěžovatelka žila ve společné domácnosti s bývalým manželem nebo s osobou, která zde má trvalý pobyt. Správní orgán však v řízení o vyhoštění nezjišťuje tuto skutečnost sám z úřední povinnosti a není ani povinen vycházet ze samotného tvrzení cizince o vedení společné domácnosti s občanem Evropské unie; podle Nejvyššího správního soudu toto tvrzení, tak jak parafrázuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, musí být prokázáno. Správní orgán v případě stěžovatelky naopak uvedl, že její manželství bylo uzavřeno čistě účelově a stěžovatelka jím sledovala jediný cíl – získání trvalého pobytu; to však správní orgán učinil, aniž by - podle názoru stěžovatelky - byl takový závěr relevantními způsoby zjištěn.
Pokud konečně Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, vyslovuje s tím stěžovatelka svůj nesouhlas. Podle jejího názoru konkrétně a určitě položila právní otázku, proč ani cizinecká policie ani soudy nezjišťovaly podrobněji, jakým způsobem byla vedena společná domácnost stěžovatelky a jejího bývalého manžela, ani nezjišťovaly, co vedlo cizineckou policii k tomu, aby dala stěžovatelce podepsat prohlášení, že ovládá český jazyk (z hlediska časové posloupnosti) až v okamžiku, když byla značně nervózní a psychicky unavená.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 4 A 12/2012. Zjistil, že rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění s tím, že po dobu jednoho roku jí nelze umožnit vstup na území členských států EU. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání; v něm především uvedla, že pokud správnímu orgánu I. stupně k jeho dotazu sdělila, že u ní není dána žádná skutečnost, na základě které by měla být považována za rodinného příslušníka občana Unie ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců, učinila tak proto, že kvůli nedostatečné znalosti českého jazyka neporozuměla smyslu tohoto ustanovení. Správní orgán, jenž jí kladl otázky bez přítomnosti tlumočníka jejího rodného jazyka, vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka dále zdůraznila, že byla po určitou dobu vdaná za občana ČR, a že i po rozvodu jejich manželství na ni proto mělo být nahlíženo jako na rodinného příslušníka občana EU. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie) – dále jen „Police ČR“ – odvolání stěžovatelky rozhodnutím ze dne 15. 2. 2012, č. j. CPR-11636-2/ČJ-2011-9CPR-V238, zamítla. Podle Policie by byl správní orgán I. stupně povinen zajistit tlumočníka tehdy, pokud by byla stěžovatelka uvedla, že její znalost češtiny není dostatečná, a o tlumočníka by sama požádala. V daném případě však správnímu orgánu sdělila, že českému jazyku rozumí, a to jak psanému textu, tak i mluvenému slovu; správní orgán I. stupně neměl důvod o této skutečnosti jakkoliv pochybovat, neboť mu bylo známo, že stěžovatelka v ČR žila již od roku 2000. Policie dále ve svém rozhodnutí zdůraznila, že na stěžovatelku nedopadají ani příslušné předpisy evropského práva stanovící podmínky zachování práva pobytu rodinných příslušníků občana EU v případě rozvodu. Stěžovatelce byl totiž již dříve zrušen trvalý pobyt na území ČR z toho důvodu, že její manželství bylo uzavřeno účelově a pouze s cílem získat zde trvalý pobyt.
Rozhodnutí Policie ČR napadla stěžovatelka žalobou. Městský soud žalobu rozsudkem z 26. 4. 2012, č. j. 4 A 12/2012-37, zamítl (výrok I) a výrokem II rozhodl o nákladech řízení. Soud potvrdil správnost závěrů správních orgánu, že stěžovatelka nesplňuje podmínky dle §15a zákona o pobytu cizinců; v této souvislosti zdůraznil, že již v řízení o zrušení platnosti jejího trvalého pobytu bylo prokázáno, že manželství s českým občanem uzavřela pouze proto, aby zde získala trvalý pobyt. Správní orgán I. stupně rovněž - podle městského soudu - nepochybil, pokud do řízení nepřibral tlumočníka ukrajinského jazyka, neboť o něj stěžovatelka nepožádala, ale naopak uvedla, že českému jazyku rozumí. Sankci, jež byla stěžovatelce uložena, shledal soud přiměřenou a obavy z narušení jejího soukromého a rodinného života považoval za neopodstatněné.
Nejvyšší správní soud rozsudkem z 8. 11. 2012, č. j. 2 As 99/2012-24, kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o vrácení soudního poplatku (výrok III). Nejvyšší správní soud zejména zdůraznil, že podle etablované judikatury je správní orgán povinen ustanovit účastníkovi řízení tlumočníka tehdy, jestliže o to účastník požádá. Správní orgán, který neustanovil účastníkovi řízení tlumočníka „za situace, kdy účastník neprohlásil, že neovládá český jazyk, a tato skutečnost nevyplynula ani z obsahu správního spisu, neporušil právo účastníka na přítomnost tlumočníka“. V nyní projednávané věci je z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 20. 10. 2011, č. j. KRPA-69190/ČJ-2011-000022, zcela zřejmé, že stěžovatelka svým podpisem stvrdila skutečnost, že český jazyk ovládá slovem i písmem a že nepožaduje, aby byl do řízení přibrán tlumočník. Z žádného dokumentu, který je součástí správního spisu, přitom neplyne, že by jmenovaná kdykoliv v průběhu předmětného řízení změnila názor a o tlumočníka požádala. Ani podle Nejvyššího správního soudu tak nebyly splněny podmínky správního řádu pro přibrání tlumočníka do řízení o vyhoštění.
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka pobývá na území České republiky řadu let a správnímu orgánu I. stupně během pohovoru sdělila, že zde v minulosti neúspěšně žádala o azyl. Součástí řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je rovněž pohovor, při němž se příslušný správní orgán snaží zjistit důvody, které cizince k podání takové žádosti vedou. Stěžovatelka tedy nepochybně měla v době, kdy bylo rozhodováno o jejím vyhoštění, jisté zkušenosti s jednáním s českými státními orgány, a to konkrétně i se způsobem, jakým vedou pohovory s cizinci. Musela tedy předpokládat, že v průběhu pohovoru bude mimo jiné poučena o svých právech a povinnostech a seznámena s právními předpisy, jimiž je správní orgán v tomto řízení vázán. Stěžovatelce nepochybně nic nebránilo v tom, aby z opatrnosti požádala o tlumočníka ukrajinského jazyka, ačkoliv sama česky rozumí, a to nikoli pouze před započetím pohovoru, ale rovněž kdykoliv v jeho průběhu, pokud by měla dojem, že její znalost češtiny není pro pochopení dotazů správního orgánu dostatečná. Jmenovaná však o tlumočníka nepožádala. Poté, co byla správním orgánem seznámena s obsahem §15a zákona o pobytu cizinců, neuvedla, že by tomuto ustanovení nerozuměla, ale správnímu orgánu naopak sdělila, že žádnou z podmínek uvedených v tomto ustanovení nesplňuje. Za dané situace tedy správní orgán I. stupně logicky předpokládal, že stěžovatelka porozuměla všemu, co jí bylo během pohovoru předestřeno, a to včetně všech otázek, na něž ostatně posléze odpověděla. Nebylo proto namístě, aby správní orgán přibral do řízení tlumočníka z vlastní iniciativy, neboť taková potřeba najevo nevyšla.
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka namítala, že správní orgán měl při rozhodování o jejím vyhoštění vzít v úvahu její dřívější manželství s českým občanem; přitom vychází nejen z §15a zákona o pobytu cizinců, ale i z čl. 13 směrnice 2004/38/ES. Nejvyšší správní soud k tomu zejména uvedl, že citované ustanovení nepředpokládá přiznání statutu rodinného příslušníka občana EU cizinci toliko na základě jeho dřívějšího, v době rozhodování o správním vyhoštění již rozvedeného, manželství s občanem EU. Citovaná směrnice pak v případě stěžovatelky nemohla být zohledněna, neboť pro rozhodování správního orgánu by bylo již rozvedené manželství stěžovatelky významné pouze tehdy, pokud by trvalo před zahájením rozvodového řízení alespoň tři roky. Stěžovatelka však uzavřela sňatek v srpnu roku 2004 a její manžel požádal dne 16. 5. 2006 o rozvod. U stěžovatelky by sice - podle Nejvyššího správního soudu - mohlo přicházet v úvahu uplatnění ustanovení §15a odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, bylo-li by v řízení o vyhoštění zjištěno, že zde žila ve společné domácnosti s bývalým manželem. Sama stěžovatelka však správnímu orgánu sdělila, že zde byla provdána za muže české národnosti a že v době rozhodování o vyhoštění bydlela s rodinou svého dospělého syna.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnost. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
To Ústavní soud zvažoval i v této konkrétní souzené věci.
Je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního; stěžovatelka – nepřípadně – předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní vyslovit, že kvalifikovaný exces či libovůli ve výsledku řízení nespatřuje; mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti (traktovaných v judikatuře Ústavního soudu), jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; zvláště Nejvyšší správní soud - podle mínění Ústavního soudu - aplikoval a interpretoval ve věci relevantní právní předpisy způsobem ústavně zcela konformním.
Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka svojí argumentací v ústavní stížnosti takřka nepřekročila rámec toho, co uváděla ve správním (soudním) řízení a orgány veřejné moci se s touto argumentací správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Tu Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by považoval za nutné k nim cokoliv – z hlediska ústavnosti - doplňovat.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu