ECLI:CZ:US:2013:1.US.2306.12.1
sp. zn. I. ÚS 2306/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 13. března 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12 ve věci ústavní stížnosti K. R., zastoupeného opatrovnicí K. R., právně zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2012 č. j. 19 Co 457/2012-67, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zrušena vyživovací povinnost vedlejšího účastníka řízení vůči stěžovateli, který je osobou těžce zdravotně postiženou, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a L. R., zastoupeného Mgr. Janem Hruškou, advokátem, se sídlem Maroldova 1449/8, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2012 č. j. 19 Co 457/2012-67 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu rodičovské výchovy a péče podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2012 č. j. 19 Co 457/2012-67 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2011 č. j. 9 C 430/2010-44 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka - otce stěžovatele na zrušení jeho vyživovací povinnosti ke stěžovateli.
Žaloba byla zamítnuta s tím, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalovaný, dále též jako "žalovaný") dosáhl zletilosti a je osobou těžce zdravotně postiženou, takže mu byl přiznán plný invalidní důchod, který od ledna 2011 činí 8 972 Kč měsíčně. Rozhodnutím Okresního soudu v Písku z prosince 2009 byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatel také pobíral příspěvek na péči, který činil od 1. 8. 2009 částku 12 000 Kč měsíčně a v průběhu řízení došlo od 1. 7. 2011 k jeho snížení na 8 000 Kč měsíčně. Žalovaný stále navštěvuje základní školu speciální při centru ARPIDA, kde se plní desetiletý vzdělávací program. Ve školním roce 2010/2011 navštěvoval 9. ročník. Zdravotní stav žalovaného, neboť se jedná o osobu s těžkým kombinovaným postižením, vyžaduje velmi specifický individuální přístup ve vzdělávacím zařízení. Žalovaný potřebuje pomoc při úkonech péče o vlastní osobu, neboť se jedná o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III - těžká závislost. Dle soudu prvního stupně nelze v tomto specifickém případě důsledně vycházet z definice §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Při posuzování trvání vyživovací povinnosti vzal jako kritérium jednak příslušná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jednak zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Za nezaopatřené dítě se pro účely zákona o důchodovém pojištění (§20) považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle do 26. roku věku, jestliže za c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat výdělečnou činnost. V odstavci 5 se uvádí, že za povinnou školní docházku se pro účely tohoto zákona považuje též a) pokračování žáků, kteří po splnění povinné školní docházky nezískali základní vzdělání, v základním vzdělání, desátý ročník základního vzdělání v základní škole speciální, pokračování žáků se zdravotním postižením v základním vzdělávání a kurs pro získání základního vzdělání organizovaný základní nebo střední školou ve formě denní výuky, který navštěvují osoby mladší 26 let, které nezískaly základní vzdělání. V odstavci 6 se uvádí, že za nezaopatřené dítě se nepovažuje dítě, které je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Žalovaného by nebylo možno považovat za neopatřené dítě, neboť je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Na druhé straně ale žalovaný navštěvuje základní školu při centru ARPIDA a plní desetiletý vzdělávací program - základní škola speciální (rehabilitační vzdělávací program). V §55 odst. 2 školského zákona se uvádí, že žákovi se zdravotním postižením může ředitel školy ve výjimečných případech povolit pokračování v základním vzdělávání do konce školního roku, v němž dosáhne 20. roku věku, v případě žáků vzdělávajících se podle §16 odst. 8 věty druhé a §48 pak se souhlasem zřizovatele do 26. roku věku. Soud prvního stupně vzhledem k těmto ustanovením zákona dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky zrušení vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému, neboť žalovaný je osobou se zdravotním postižením, která splňuje definici žáka podrobujícího se speciálnímu vzdělání v základní škole speciální při centru ARPIDA a plnící vzdělávací program základní škola speciální - rehabilitační vzdělávací program; ve školním roce 2010/2011 navštěvoval 9. ročník. Přitom vzdělávací program je desetiletý. Jestliže žalovanému zákon i vzhledem ke zdravotnímu postižení umožňuje základní školní docházku, pak je nutno ji považovat za důvod trvání vyživovací povinnosti. Soud v rámci tohoto řízení nezkoumal výši vyživovací povinnosti, ale pouze to, zda je založen důvod pro trvání vyživovací povinnosti. Proto byl návrh na zrušení vyživovací povinnosti zamítnut.
Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně takto:
"Vyživovací povinnost žalobce k žalovanému stanovená naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 1997 č. j. 8 C 278/1995-98 ve spojení s opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 6. 1997 č. j. 8 Č 278/1995-103 ve výši 12 000 Kč měsíčně se počínaje dnem 14. 2. 2009 zrušuje.". Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil v podstatě tak, že žalovaný pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši kolem 9 000 Kč měsíčně a dále je oprávněnou osobou pobírající příspěvek na péči ve výši původně 12 000 Kč měsíčně a nyní 8 000 Kč měsíčně; tím je kompenzována neschopnost žalovaného se s ohledem na zdravotní stav sám živit. Podle §85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost k dětem trvá jen do doby, dokud děti nejsou samy schopny se živit. Proto podle názoru odvolacího soudu vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovateli zanikla ke dni 14. 2. 2009.
II.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaného rozhodnutí krajského soudu, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv zaručených čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V konkrétnostech zejména namítá, že vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí být však vykládán jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. Pouhý odkaz na skutečnost, že stěžovatel je poživatelem sociálních dávek, nemá dostatečnou relevanci vedoucí k závěru, že je ekonomicky samostatným subjektem, u kterého netrvá dále vyživovací povinnost rodičů, tedy i vedlejšího účastníka k němu. Odvolací soud zcela pominul skutečnost, že stěžovatel je osobou, která potřebuje 24hodinovou péči, jež je mu poskytována ze strany matky; s ohledem na tuto skutečnost není matka výdělečně činná a svoji vyživovací povinnost vůči stěžovateli částečně nahrazuje péčí o jeho osobu a z části finančně, neboť sociální dávky stěžovatele sotva pokryjí celé jeho měsíční výdaje. Stěžovatel se nemůže ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že je žákem v současné době 10. třídy základní školy speciální, nemá žádný vliv na posuzování vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka k němu. Je pravda, že stěžovatel zřejmě nikdy nebude samostatným ekonomickým subjektem nezávislým na pomoci blízkých, popř. státu, leč má právo na vzdělání, a jestliže je mu toto právo umožněno dle příslušného ustanovení §48 zákona č. 561/2004 Sb. realizovat až do 26 let jeho věku, měla by být tato skutečnost zohledněna i při posuzování vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka dle ustanovení §85 odst. l zákona o rodině.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích. Setrval na svém stanovisku, že přiznáním plného invalidního důchodu a příspěvku na péči bylo kompenzováno u stěžovatele to, že není schopen sám se živit a dosahovat vlastního příjmu. Tímto okamžikem zanikla ve smyslu §85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů, tedy i otce k tomuto zletilému synovi, neboť už není nezaopatřeným dítětem.
Vedlejší účastník - otec stěžovatele ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Dodal především následující. Smyslem čl. 32 odst. 1 Listiny je právní ochrana lidem, kteří pro nedostatek věku nejsou způsobilí si náležitě obstarávat své věci, resp. kterým v důsledku nedostatku věku hrozí větší nebezpečí než osobám dospělým. Rodiče zabezpečují péči o děti s omezením v rozsahu zákona o rodině, příp. jiných zákonných norem. V daném případě nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, který, coby nezletilý byl svěřen do péče matky a otec řádně plnil rozsudkem určenou vyživovací povinnost, která nahrazuje v části péči vykonávanou druhým rodičem. Vedlejší účastník plnil péči o syna a zabezpečoval chod společné domácnosti. Po rozvodu svoji péči nijak nelimitoval, ale tato byla omezena skutečnostmi nemajícími povahu v jednání vedlejšího účastníka (odstěhováním stěžovatele, sporným zbavením způsobilosti k právním úkonům). Opatrovník zcela jistě nezajišťuje celodenní péči stěžovateli, neboť ten dochází do "Rehabilitačního vzdělávacího programu pomocné školy" při centru ARPIDA, o. p. s., a minimálně po uvedenou dobu je opatrovníkovi umožněno pracovat. Vedlejší účastník se jako řádný otec vždy choval, tj. i v době po rozvodu, pokud mohl být ve styku se synem, styku a výkonu rodičovské zodpovědnosti se nijak nevyhýbal, leč přestěhováním syna do Českých Budějovic jsou jeho možnosti styku výrazně limitované. Pokud jde o ekonomickou stránku stěžovatele, která je zjevně rozhodujícím faktorem (a případně i opatrovníka), jsou tvrzení v ústavní stížnosti v této části pouze účelová; z provedeného dokazování soudy obou stupňů zjistily výši samotného invalidního důchodu v částce převyšující potřeby stěžovatele. Nelze ani opomenout fakt, že vedlejší účastník podle soudních rozhodnutí 16 let pravidelně řádně platil výživné stěžovateli ve výši 12 000 Kč měsíčně a opatrovníkovi stěžovatele 15 let platil výživné 10 000 Kč měsíčně a dále platí 9 000 Kč měsíčně (nové soudní rozhodnutí o výši výživného opatrovníkovi zohlednilo právě zrušení vyživovací povinnosti k stěžovateli a bylo sníženo zcela minimálně).
III.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva či svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Na základě takto vymezeného rozsahu vlastní přezkumné činnosti se Ústavní soud zabýval tím, zda výklad příslušných norem podústavního práva provedený krajským soudem, který se promítl v jeho právních závěrech, neporušil některé z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
IV.
Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jen jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče o dítě a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních atd.) podmínek toho, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu.
Pokud jde o materiální podmínky výchovy, ty se realizují prostřednictvím vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem, jež je uložena zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, tedy zákonem, který upravuje podrobnosti této ochrany a na který v tomto smyslu odkazuje čl. 32 odst. 6 Listiny. Vyživovací povinnost, na kterou mají děti právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče, přičemž stanovení jejího rozsahu je věcí kritérií vyplývajících z konkrétních ustanovení zákona o rodině (schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů). Jinak řečeno, stát je povinen na základě čl. 32 odst. 4 Listiny poskytnout ochranu tomuto právu dětí tak, že stanoví povinnost tomu z rodičů, který o děti bezprostředně nepečuje, aby nesl náklady stanovené soudem na jeho výživu. Přitom, jak již bylo uvedeno, konkrétní podmínky výkonu tohoto práva a jemu odpovídající povinnosti rodiče bezprostředně nepečujícího o dítě stanoví zákon o rodině. Výklad a aplikace zákona o rodině obecným soudem, který je povolán poskytovat tomuto právu ochranu (čl. 90 Ústavy), nemohou být zcela autonomní, ale je vždy třeba sledovat, zda nevybočují z rámce účelu stanoveného právě čl. 32 odst. 4 Listiny.
Takto argumentoval Ústavní soud již v nálezu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 257/05 (N 26/40 SbNU 211).
Obdobně uvedl i Ústavní soud v nálezech ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 (N 32/48 SbNU 415) a ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593). Tedy, ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je garantováno právo rodičů vychovávat své děti a dětem se pak zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv tedy zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy toho, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti. Pokud jde o materiální podmínky, ty se realizují prostřednictvím povinnosti rodičů podílet se na vyživovací povinnosti ke svým dětem podle kritérií uvedených v ustanovení §85 zákona o rodině.
Dále platí, že v dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval Ústavní soud i pojem svévole. Jde o extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá; konečně jde i o rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. např. nález ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2795/09 (N 129/57 SbNU 583)].
V.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z pohledu práva podústavního dopadají na nyní posuzovanou věc především ustanovení §85 odst. 1 a odst. 2 věty druhé zákona o rodině.
Podle §85 odst. 1 zákona o rodině "Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.". Podle §85 odst. 2 věty druhé "Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.".
Krajský soud vyložil tato ustanovení ve vztahu ke konkrétnostem nyní posuzovaného případu v podstatě tak, že pokud byl dítěti přiznán plný invalidní důchod a příspěvek na péči, znamená to ve svých důsledcích stav, jako by bylo schopno se samo živit. Totiž, přiznáním plného invalidního důchodu a příspěvku na péči podle krajského soudu byl kompenzován u stěžovatele fakt, že sám se živit není schopen. Proto byla podle krajského soudu naplněna u stěžovatele podmínka "schopnosti sám se živit" (podle §85 odst. 1 zákona o rodině), značící současně zánik vyživovací povinnosti.
Taková interpretace krajského soudu však objektivně obhajitelná není.
Totiž, teleologie §85 odst. 1 zákona o rodině je zásadně postavena na myšlence člověka plně zodpovědného za svůj osud. Od okamžiku nabytí schopnosti sám se živit má dítě své příjmové poměry objektivně ve svých rukou, je "strůjcem svého štěstí". Záleží zpravidla jen na něm (na jeho píli aj.), v jakých majetkových poměrech bude žít; pokud v tomto ohledu aktivní nebude, negativní důsledky si ponese sám. Smyslem a účelem tudíž je, že pokud je dítě již objektivně schopno si samo své potřeby uspokojovat, bylo by nespravedlivé přičítat jeho eventuální pasivitu v této sféře k tíži jeho rodičů v tom smyslu, že by rodiče byli povinni nadále své dítě živit.
Tento smysl a účel ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině však na konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu evidentně nedopadají.
I samotný krajský soud uznal, že stěžovatel je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby (těžká závislost), a proto je plně invalidní, a je zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům, takže nebude nikdy schopen se sám živit. Sám krajský soud tak v podstatě připustil, že stěžovatel má nevýhodu, neboť možnost být sám "strůjcem svého štěstí" evidentně postrádá.
Je tak zjevně neracionální usuzovat, že přiznání plného invalidního důchodu a příspěvku na péči znamená v důsledcích v podstatě stejný stav, jako by bylo schopno se samo živit. Vždyť stěžovatel - na rozdíl od plně způsobilých, "zdravých" dětí - zřejmě nikdy nebude mít možnost ovlivnit své majetkové poměry vlastní pílí, a tak získávat (nejen) materiální prostředky pro vlastní život v takové míře, jaké by si přál. Objektivní schopnost sám se živit na straně jedné a příjem sociálních dávek na straně druhé proto v daném případě rozumně srovnávat nelze.
Z uvedeného nutně plyne závěr, že krajský soud nemohl aplikovat na případ stěžovatele §85 odst. 1 zákona o rodině, v tom smyslu, že by byla naplněna podmínka stěžovatelovy "schopnosti sám se živit" vedoucí k zániku vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka.
Objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte - jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči - v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo, a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět - dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků - přivedl, tedy rodiče, pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně umožňují.
Tu je namístě uvést, že názor odvolacího soudu o automatickém zániku vyživovací povinnosti pouze v důsledku přiznání invalidního důchodu a příspěvku na péči je v protikladu i s názorem doktríny. V ní se praví, že "jestliže dítě nenabude schopnosti samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života" (srov. např. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 398; podobně srov. Kovářová, D. Rodina a výživné. Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných. Praha: Leges, 2011, str. 51, nebo Holub, M., Nová, H., Sladká Hyklová, J. Zákon o rodině: komentář a předpisy souvisící. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, str. 275).
Nelze též nevidět, že krajský soud podřadil příspěvek na péči plně pod příjem stěžovatele. Tím se však nijak argumentačně nevypořádal kupř. s odlišným názorem, který se vyskytl v soudní praxi a podle kterého sice jde o dávku náležející oprávněnému, tj. osobě závislé na pomoci jiné osoby (§7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), ale jejím účelem je "úhrada nákladů pečující osoby, vynakládaných při péči, tak i úhrada nákladů postiženého dítěte, vynakládaných pečující osobou při této péči. Podle názoru odvolacího soudu lze proto část příspěvku, podle úvahy odvolacího soudu - jednu polovinu - zahrnout do příjmů matky." (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 21 Co 322/2011).
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konečně uvedl, že opatrovník stěžovatele (matka stěžovatele) "zcela jistě nezajišťuje celodenní péči stěžovateli, právě pro docházení do ,Rehabilitačního vzdělávacího programu pomocné školy' při centru ARPIDA o. p. s., a minimálně po uvedenou dobu je opatrovníkovi umožněno pracovat.". K tomu Ústavní soud poukazuje na názor vyslovený v usnesení ze dne 1. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 1176/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) zabývající se námitkou podobnou: "Pokud stěžovatelka uvedla, že městský soud měl při svém rozhodování vzít v úvahu skutečnost, že nynější manželka vedlejšího účastníka může alespoň na částečný úvazek pracovat, neboť o svoji těžce invalidní dceru v době jejího školního pobytu nepečuje, pak podle názoru Ústavního soudu je tato námitka nepřípadná ... Zde Ústavní soud dodává, že příspěvek na péči pro těžkou závislost se poskytuje osobě, která se nemůže postarat nejen sama o sebe (udržování osobní hygieny atp.), ale která je na druhé osobě závislá i při obstarávání ostatních záležitostí, jež vždy nesouvisí s bezprostřední fyzickou péčí o takto postiženého člověka. Proto nelze akcentovat argumentaci stěžovatelky, že otcova manželka měla - mimo péči o invalidní dceru - alespoň na částečný úvazek pracovat.".
VI.
Vycházeje z takto vyložených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že se interpretace §85 odst. 1 a 2 zákona o rodině obsažená v napadeném rozsudku krajského soudu ocitá v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, s obsahem obvyklých výkladových metod a se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, takže předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat jako libovolnou aplikaci podústavního práva, a tím i jako porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho základních práv plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny.
Proto Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2012 č. j. 19 Co 457/2012-67 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Za splnění podmínek uvedených v §44 citovaného zákona učinil tak s upuštěním od ústního jednání.
Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud poukazuje na skutečnost (obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu), že je ve věcech podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, resp. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Jak konstatoval již kupř. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 (viz výše) "systém" dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, než je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě.