ECLI:CZ:US:2013:1.US.2856.12.1
sp. zn. I. ÚS 2856/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Liškové, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 92, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 č. j. 64 Co 201/2011-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka svou ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví uvedenému rozsudku obecného soudu s odůvodněním, že je rozporný s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 222/2009 Ústavní soud zjistil, že tento soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2010 č. j. 6 C 222/2009-60 uložil stěžovatelce a jejímu synu Janu Liškovi (žalovaným) zaplatit žalobkyni PREdistribuce, a. s., společně a nerozdílně částku 885 829,11 Kč (výrok I.) z titulu náhrady škody způsobené právním předchůdcem žalovaných Čeňkem Liškou neoprávněným odběrem elektrické energie z distribuční soustavy žalobkyně. Co do částky 11 101 Kč soud žalobu zamítl (výrok II.) a žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů ve výši 35 880 Kč (výrok III.).
3. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2012 č. j. 64 Co 201/2011-99 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným potvrdil a ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelkou změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), neboť podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 2008 č. j. 32 D 538/2008-65, jímž byla schválena dědická dohoda, žalovaný Jan Liška odpovídá za pasiva dědictví po zůstaviteli Čeňku Liškovi, a proto stěžovatelka není ve věci pasivně legitimována. Soud stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Vysvětlil, že stěžovatelka byla sice procesně úspěšná, avšak shledal důvody zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. spočívající v tom, že žalobkyně, která nebyla účastníkem dědického řízení a neznala obsah dědické dohody, mohla důvodně předpokládat odpovědnost stěžovatelky za dluh zůstavitele.
4. Oproti tomu je stěžovatelka v ústavní stížnosti názoru, že důvody hodné zvláštního zřetele nebyly dány, poněvadž spis ve věci dědického řízení po zůstaviteli Čeňku Liškovi byl již v řízení před obvodním soudem připojen k procesnímu spisu a byl proveden jako důkaz. Stěžovatelka dodává, že je právem i povinností účastníka řízení a jeho právního zástupce nahlížet do spisu a reagovat na "stav věci" zpětvzetím žaloby. Tím, že tak žalobkyně neučinila, vystavila stěžovatelku nemalým a zbytečným nákladům řízení.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
7. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008, N 189/51 SbNU 307, bod 12). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006, N 162/42 SbNU 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001, N 75/22 SbNU 145).
8. Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010, N 202/58 SbNU 795). Je nutno pamatovat i na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05 ze dne 12. 12. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008, N 189/51 SbNU 307, odst. 13, nález sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010, N 4/56 SbNU 33, odst. 19, nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010, N 74/57 SbNU 15, a nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010, N 202/58 SbNU 795).
9. Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že okolnosti, které odvolací soud kvalifikoval jako důvody hodné zvláštního zřetele, neexistovaly, konkrétně, že žalobkyně měla a mohla znát obsah dědické dohody uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím synem. Nicméně obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 222/2009 oporu proto toto tvrzení neposkytuje. Žalobkyně pasivní legitimaci stěžovatelky odvíjela od přípisu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2008, který připojila jako důkaz ke své žalobě a z kterého vyplývalo, že dědické řízení po zůstaviteli Čeňku Liškovi bylo skončeno schválením dohody, podle které se dědici stali žalovaní Eliška Lišková a Jan Liška (srov. č. l. 14 procesního spisu). Z procesního spisu není patrno, že by spis ve věci dědického řízení byl připojen či že by tento spis či usnesení o schválení dědické dohody byly provedeny k důkazu před soudem prvního stupně; dědický spis byl vyžádán teprve v odvolacím řízení z podnětu odvolacího soudu a usnesení o schválení dědické dohody bylo přečteno k důkazu při jednání (srov. č. l. 93 verte a č. l. 97 spisu). Konečně ani z procesních úkonů žalovaných se nepodává nic, z čeho by žalobkyně mohla dovodit závěr o nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky, přičemž nelze přehlédnout skutečnost, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se žalovaní, tedy i stěžovatelka, prohlašují za právní nástupce zůstavitele (srov. č. l. 66 spisu). Lze tedy shrnout, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně neměla žalobkyně k dispozici žádné informace zpochybňující pasivní legitimaci stěžovatelky, přičemž je především procesní povinností stěžovatelky jakožto účastnice dědické dohody obeznámené s jejím obsahem tyto skutečnosti tvrdit. Stěžovatelka se svou procesní pasivitou vystavila zbytečným nákladům řízení.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud doplňuje, že hodnocení omluvitelné nevědomosti žalobkyně o obsahu dědické dohody jako důvodu hodného zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu neshledává neakceptovatelným z hlediska výše předestřených judikatorních závěrů.
11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu