ECLI:CZ:US:2013:1.US.2880.11.1
sp. zn. I. ÚS 2880/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Pavla Holländera a Vojena Güttlera a o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 17. června 2011, č. j. 30 T 2/2007-3979, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2011, č. j. 6 To 60/2011-4001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 3. 2009 č. j. 30 T 2/2007-3421, uznal stěžovatele v bodě ad I 1-9) vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro účely výkonu tohoto trestu do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Jako trest vedlejší byl uložený trest zákazu činnosti ve výměře pěti let. Naproti tomu byl stěžovatel v bodech la-h), 2a), 3a), 5a), 7a), 8a,b,c), 9a-f) zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., a ve vztahu k bodu 10a-g) byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř..
Odvolací soud, tj. Vrchní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 To 61/2009, s ohledem na účinnost nového trestního zákoníku, rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil ohledně stěžovatele ve výroku, kterým byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a v celém výroku o trestu, a dle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným v bodě 1 - 9) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné, povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro účely výkonu tohoto trestu do věznice s ostrahou. Další tresty byly uložené ve stejné výměře, v jaké byly uložené nalézacím soudem.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1042/2010, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání stěžovatele odmítl.
Ústavní soud usnesením ze dne 5. 5.2011, sp. zn. I. ÚS 577/11, ústavní stížnost stěžovatele [podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Stěžovatel pak podal návrh na obnovu řízení ve své trestní věci (vymezené v textu tohoto usnesení výše).
Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl. Krajský soud uvedl především následující.
Návrhu na povolení obnovy trestního řízení předcházela porada či schůzka, které se zúčastnili stěžovatel, jeho otec, odsouzený J. Š., Mgr. Černý, bývalý obhájce odsouzeného Ing. M. R. a Mgr. Urbiša, bývalý obhájce Ing. W. Krajský soud dále uvedl, že nelze přehlédnout, že v současné době, tj. v době probíhajícího veřejného zasedání, odsouzený stěžovatel, jakož i odsouzený J. Š., pobývají ve stejné věznici v Heřmanicích. Součástí písemného návrhu na obnovu řízení bylo i "čestné prohlášení" J. Š. ze dne 26. 5. 2010. Právě zmíněné Š. čestné prohlášení mělo být podle stěžovatele materiálem, ve kterém byly uvedené skutečnosti a důkazy nalézacímu i odvolacímu soudu doposud neznámé; konkrétně mělo jít o "nové" označení výpovědi J. Š. ze dne 14. 7. 2004 jako pravdivé. Nicméně, krajský soud dovodil, že pokud se Š. vracel k jedné ze svých více verzí obhajoby a nově ji označil za pravdivou, pak se nejedná o důkaz nový soudu dříve neznámý, neboť obsah výpovědi tehdy obviněného J. Š. ze dne 14. 7. 2004 byl nalézacímu soudu v původním řízení znám (a s touto výpovědí bylo pracováno). Krajský soud dále uvedl, že tvrzení svědka Š., podle kterého mu JUDr. Tomková "zabránila", aby ve své trestní věci před nalézacím, event. i odvolacím soudem procesně vypovídal, nemohlo být akceptováno; tento svůj názor krajský soud dostatečně odůvodnil (str. 10 - 11 napadeného usnesení). Krajský soud dále prohlásil, že za novum lze eventuálně připustit svědkem Š. popsané okolnosti předání předmětných peněz S. a V. z pohledu přítomnosti a následného svědectví dalších osob; leč, podle krajského soudu z výpovědi svědka Ing. W. ani svědka S. nevyplývá, že by tito byli přítomni předávání peněz Š. V. či S. v kanceláři V. v Kylešovicích v obchodním domě. Krajský soud vysvětlil, proč považuje vystoupení svědka Š. za účelové (str. 14 - 15 napadeného usnesení). Dále uvedl, proč nešlo v podobě 47 faktur za rok 2001, předložených stěžovatelem (jež měly představovat náklady společnosti MRAW, spol. s r. o.) o nové informace pro soud (str. 15 - 16 napadeného usnesení). Krajský soud též vyložil, proč prohlídka jiných prostor a pozemků podle §83a tr. řádu v případě stěžovatele nezakládá důvod povolení obnovy řízení (str. 16 - 17 napadeného usnesení). Krajský soud uzavřel, že nebyly zjištěny skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele.
Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení soudu prvního stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (především podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
V konkrétnostech namítá, že Krajský soud v Ostravě sice v řízení o povolení obnovy částečně provedl navrhované důkazy, ale jeho rozhodnutí (učiněné v neveřejném zasedání) se opírá především o zpochybnění provedených důkazů jako takových, event. o popření jejich novosti. Krajský soud se prý nevypořádal s otázkou relevance těchto důkazů ve vztahu k závěrům soudu o prokázaných skutečnostech, ani o jejich možnosti tyto skutkové závěry zpochybnit. Soud se rovněž nevypořádal s namítanou otázkou nezákonnosti provedených důkazů pocházejících z prohlídky jiných prostor a pozemků podle §83a tr. řádu ve smyslu obnovy podle §71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řízení o povolení obnovy je tak řízením svou povahou a charakterem specificky přípravným a nikoliv meritorním řízením; pro povolení obnovy řízení postačuje pouhá pravděpodobnost změny původního rozhodnutí, aniž by zákon v tehdejším řízení vyžadoval vytváření zcela nového skutkového zjištění. Novým důkazem je i důkaz již soudem v původním řízení provedený, nabývající však v rámci obnovy řízení zřetelně odlišný obsah. Zejména to platí o svědecké výpovědi korunního svědka Š., v daném případě doložené pro účely návrhu čestným prohlášením ve formě notářského zápisu. Při bližším porovnání jsou obě výpovědi zcela odlišné; v rámci obnovy řízení předložené prohlášení i výpověď svědka před soudem naprosto zapadají do uplatněné obhajoby a jsou ve vztahu k dalším učiněným důkazům z původního řízení (zejména svědecké výpovědi) konzistentní, leč obsahově skutkovou situaci zcela mění. Nadto úvahy, o které soud prvního stupně opřel své závěry o nevěrohodnosti celého důkazu, jsou zcela extrémní. Důvodem nevěrohodnosti změny výpovědi těžko může být skutečnost, že svědek Š. je ve výkonu trestu ve stejné věznici jako stěžovatel, jestliže svou výpověď v podobě předloženého prohlášení učinil před nástupem do výkonu trestu, ani skutečnost, že další vyslýchaná svědkyně změnu výpovědi nepotvrdila. Krajský soud nevyslechl navrhovanou svědkyni T. V., ač nejdříve akceptoval, že vyslýchána bude, posléze však k výslechu nepřistoupil, aniž by ve svém rozhodnutí jakýkoliv důvod uvedl.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině". Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje vady, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě jsou způsobilé ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí vždy jít i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení těchto podmínek však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší (viz např. čl. 83 Ústavy, podle kterého je Ústavní soud orgánem ochrany "toliko" ústavnosti).
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Krajský soud své závěry v napadeném rozhodnutí řádně (úplně a srozumitelně) odůvodnil. Jeho rozhodnutí je racionální, logické, jasné a přesvědčivé. Hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené a soudem provedené důkazy byly nové a způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, tedy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé, nejsou excesivní a již vůbec nemají povahu svévole. Nelze tedy dovozovat, že by jím došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je zřejmé, že se krajský soud s námitkami stěžovatele relevantně vypořádal; stížnostní soud pak napadené rozhodnutí krajského soudu právem potvrdil. Velmi racionálně - a tudíž přesvědčivě - odůvodnil krajský soud závěr, že stěžovatel ve skutečnosti nové důkazy či skutečnosti nepředložil.
Za těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel se ústavní stížností toliko znovu domáhal opětovného posouzení splnění podmínek povolení obnovy řízení, tj. posouzení otázky, zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel toliko nesouhlasil s hodnocením učiněným v řízení o návrhu na povolení obnovy a s právními závěry, které z takového hodnocení obecné soudy vyvodily; jak však bylo vysvětleno, Ústavní soud není další instancí v systému obecných soudů, a proto mu přehodnocování takových závěrů v zásadě nepřísluší.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné"; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Právě taková situace - jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení - nastala i v této souzené věci.
V konkrétnostech proto postačí uvést toliko následující.
Tak například, stěžovatel namítl, že se krajský soud nevypořádal s tvrzenou nezákonností provedených důkazů pocházejících z prohlídky jiných prostor a pozemků podle §83a tr. řádu (ve smyslu obnovy podle ust. §71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však konstatuje, že krajský soud na poslední straně napadeného usnesení vysvětluje - jakkoli akceptuje námitku o nemožnosti použít důkazy pocházející z příslušné prohlídky jiných prostor a pozemků - že v otázce viny bylo vycházeno z důkazů jiných, které z dané prohlídky jiných prostor a pozemků nepocházely.
Stěžovatel dále uvedl, že důvodem nevěrohodnosti změny výpovědi svědka Š. nemůže být skutečnost, že tento svědek je ve výkonu trestu ve stejné věznici jako stěžovatel, jestliže svou výpověď v podobě předloženého prohlášení učinil před nástupem do výkonu trestu. Tu však stěžovatel přehlíží, že takto krajský soud argumentoval pouze podpůrně (ostatně srov. i textaci "Rovněž nelze přehlédnout, že v současné době..." na str. 9 napadeného usnesení krajského soudu), a že tedy svědeckou výpověď Š. hodnotil za použití hlavně jiných argumentů, které přitom samy o sobě obstojí. Ostatně, taková subsidiární argumentace krajského soudu není zcela zanedbatelná. Krajský soud totiž nehodnotil jen písemné prohlášení učiněné Š., nýbrž i, resp. především, svědeckou výpověď Š. před soudem; na její obsah pak logicky mohly mít vliv okolnosti spojené s tím, že .je se stěžovatelem ve společné věznici.
Stěžovatel rovněž brojil proti tomu, že krajský soud nevyslechl navrhovanou svědkyni T. V., aniž by ve svém rozhodnutí uvedl jakýkoliv důvod. Tato námitka je však mylná, neboť krajský soud naopak v napadeném rozhodnutí vyložil, proč V. nevyslechl (str. 12 nahoře napadeného usnesení).
Za tohoto stavu lze na ústavní stížnost nahlížet jako na poměrně jednostranné hodnocení té které okolnosti. To však plyne i z povahy věci, neboť ústavní stížností stěžovatel realizuje vlastní zájmy, a proto je nedostatek objektivity vlastně přirozený a i jednostranně koncipované podání je proto legitimní. K přezkoumání objektivity těchto podání je povolán soud, který se své role - v nyní posuzované věci - zhostil zdařile. Ostatně, o tom, že krajský soud posoudil návrh stěžovatele svědomitě, svědčí - byť to není důvod hlavní - i relativně rozsáhlé odůvodnění napadeného usnesení (17 stran); to platí právě v kontextu toho, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a nejde tak o rozhodnutí v meritu věci, o vině a trestu. O kvalitativní stránce napadeného usnesení krajského soudu (o souladu s pravidly racionálního uvažování, o přesvědčivosti aj.) se již hovoří na jiném místě tohoto usnesení.
Ústavní soud konečně poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
IV.
Za tohoto stavu Ústavní soud - jak již uvedl - dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu