ECLI:CZ:US:2013:1.US.3050.11.1
sp. zn. I. ÚS 3050/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky LOBBY VARY, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Na Výslunní 201/13, zastoupené JUDr. Karlem Schusterem, advokátem se sídlem v Praze 2, Gorazdova 15, proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 30. 10. 2009, čj. 2293/SÚ/09/Sna, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 57 Ca 98/2009, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 9 As 33/2011, za účasti Krajského úřadu Karlovarského kraje, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 12. 2007 bylo osobě zúčastněné na řízení vydáno územní rozhodnutí o změně stavby (blíže specifikované v rozsudku Nejvyššího správního soudu). Dne 6. 2. 2008 bylo Magistrátem města Karlovy Vary, úřad územního plánování a stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") oznámeno zahájení stavebního řízení o vydání stavebního povolení na stavbu - stavební úpravy a přístavba, které však bylo dne 3. 3. 2008 zastaveno. Posléze bylo zahájeno druhé stavební řízení, jehož předmětem bylo stavební povolení jen na přístavbu. Tato přístavba byla i přes odpor stěžovatelky povolena. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém mj. namítala, že územní rozhodnutí pozbylo platnosti tím, že bylo zastaveno první stavební řízení, a tudíž nelze zákonně povolit stavbu v pořadí druhém stavebním řízení. Podle stěžovatelky je navíc třeba postupovat analogicky k ustanovení §93 odst. 3 stavebního zákona, čímž by se umožnilo stavebnímu úřadu, že, pokud zastaví řízení či zamítne návrh na vydání stavebního povolení, může zkrátit platnost územního rozhodnutí. Krajský úřad Karlovarského kraje se s názorem stěžovatelky neztotožnil a zamítl odvolání.
Stěžovatelka se bránila správní žalobou podanou ke krajskému soudu v Plzni (dále jen "správní soud"), v níž namítala nezákonnost rozhodnutí správních orgánů mj. kvůli tomu, že územní rozhodnutí už zaniklo. Správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2010, čj. 57 Ca 98/2009-113, žalobu zamítl. V odůvodnění potom uvedl, že ač není formulace ustanovení §93 odst. 4 stavebního zákona zcela precizní, je třeba výkladem tohoto ustanovení dospět k závěru, že územní rozhodnutí pozbývá platnosti jen v případech uvedených v tomto ustanovení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž nadále setrvávala v přesvědčení o neplatnosti územního rozhodnutí stavebního úřadu, na základě kterého bylo vydáno stavební povolení pro přístavbu. Dále stěžovatelka napadla, že správní soud odmítl stěžovatelkou navržené důkazy jako nadbytečné, i když navržené důkazy byly dokladem účelovosti žalobou napadeného správního řízení a rozdílného právního názoru stěžovatelky. Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2011, čj. 9 As 33/2011-151, dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná. Kasační soud v odůvodnění uvedl, že platnost územního rozhodnutí je obecně dvouletá, není-li stanoveno zákonem jinak, nebo není-li stavebním úřadem prodloužena. Zkrácení této lhůty přitom nepřipadá v úvahu. Kasační soud uvedl, že je třeba aplikovat teleologický výklad ustanovení §93 stavebního zákona stanovující dobu, po kterou platí fikce trvanlivosti vztahů v území ve vztahu k umísťované stavbě, a stanovující podmínky pro prodloužení platnosti územního rozhodnutí. Kasační soud z toho vyvodil, že sice došlo k zastavení prvního stavebního řízení, nicméně před uplynutím dvouleté lhůty bylo stavební řízení znovu zahájeno, proto územní rozhodnutí nepozbylo své platnosti. Na závěr kasační soud odmítl námitku stěžovatelky s tím, že předmětem správní žaloby a kasační stížnosti byl spor o výklad ustanovení §93 odst. 4 stavebního zákona, přičemž skutkové otázky nebyly mezi stranami spornými. Tudíž prokazování před správními soudy bylo nadbytečné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, že byl porušen čl. 2 Ústavy, čl. 11 Listiny a čl. 36 Listiny. Konkrétně stěžovatelka brojí proti protiprávnímu postupu stavebního úřadu, který nezakročil proti nepovolené stavbě v sousedství stěžovatele. V ústavní stížnosti je podrobně popsán skutkový stav, jak se měl dle stěžovatelky odehrát, podrobně popisuje také správní řízení a následný soudní přezkum. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušit ustanovení §93 odst. 4 stavebního zákona a zrušit rozhodnutí správního orgánu, správního soudu a soudu kasačního. V reakci na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad podání stěžovatelka dále uvedla, že státní moc nebyla od samého počátku uplatňována v mezích zákona a způsobem stanoveným zákonem, došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky a bylo tak porušeno právo na ochranu vlastnictví stěžovatelky. Dále stěžovatelka konstatovala, že každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného soudu. Následně stěžovatelka uvedla několik zpráv z médií, které se dotýkají případu, a pokračovala v polemice s právní situací v České republice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Stěžovatelčina ústavní stížnost sice uvádí, která ústavně zaručená práva měla být dotčena a uvádí, která rozhodnutí mají být zrušena, ale po obsahové stránce toto ústavněprávní porušení nikterak nerozvádí, ba naopak svou ústavní stížností víceméně jen polemizuje se závěry obecných soudů a poukazuje na nesprávný postup, ke kterému mělo údajně dojít ze strany správních orgánů. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížnost by měla obsahovat adekvátní ústavněprávní argumentaci, která by se měla vést v jiné rovině než jen v oblasti jednoduchého práva a která by zcela objasnila tvrzenou protiústavnost. Argumentace jednoduchým neboli podústavním právem sama o sobě nepostačuje, protože ne každá protiprávnost automaticky způsobuje i protiústavnost, nýbrž se vyžaduje adekvátní intenzita takového protiprávního zásahu, který tak naruší některé z ústavně zaručených práv. V souzené věci Ústavní soud takový zásah neshledal.
Řízení před správními orgány spočívalo v tom, že stěžovatelka nesouhlasila se stavebním povolením, proto se bránila i před správními soudy. Jak krajský soud, tak soud kasační potom předmětné správní řízení přezkoumali z hlediska souladu s právními předpisy a dospěli k závěru, že k takovému závěru nedošlo. Ústavní soud souhlasí s interpretací jednoduchého práva, jak jej učinily oba obecné soudy, které jasně uvedly, proč stěžovatelovu interpretaci nepovažují za správnou. Kasační soud uvedl, že gramatický výklad uvedený stěžovatelkou je sice možný, ale nelze si s ním vystačit, a to především tehdy, je-li možných gramatických výkladů více.
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a smysl aplikované právní normy, popř. další uznávané způsoby výkladu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) uvedl, že "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci."
V případě napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem Ústavní soud zformuloval následující výchozí tezi. "Neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.)" [Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399)]. Tento interpretační a aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i ve svém nálezu ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 288/04 (N 132/34 SbNU 331), v němž rovněž poukázal na důležitost teleologické metody směřující k nalezení účelu působení zákona. V návaznosti na tyto teze lze konstatovat, že v obecném základu úvah o přijetí závěru obsahu právní normy (právního předpisu) hraje teleologická výkladová metoda jako interpretační přístup neopominutelnou úlohu právě z ústavněprávního hlediska, neboť je způsobilá spolu s nacionální argumentací vytvářet významný korektiv při zjišťování obsahu právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09).
Přeneseno na řešený případ Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy pochybily a předmětné ustanovení vyložily v rozporu s ústavou. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by bylo třeba předmětné ustanovení zrušit, jelikož lze ústavně konformně vyložit. Orbiter dictum Ústavní soud uvádí, že není pozitivním zákonodárcem a nepřísluší mu měnit zákony či jejich jednotlivá ustanovení podle toho, jak navrhuje stěžovatel. K tomu je povolána moc zákonodárná. Ústavní soud může zákony či jednotlivá ustanovení pouze rušit, a to za předpokladu, že jsou protiústavní a že tuto protiústavnost nelze překlenout ani ústavně konformním výkladem.
V předmětném případě sice stěžovatel napadá i postup před správními orgány, ale jelikož se správní řízení zabývalo víceméně jen otázkou aplikace ustanovení §93 odst. 4 stavebního zákona a nebyly přitom řešeny konkrétní pochybení správních orgánů, považuje Ústavní soud takové námitky v ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Na závěr Ústavní soud uvádí, že jeho činnost nemůže nahrazovat činnost jiných státních orgánů. Pokud se stěžovatelka domnívá, že správní orgány nejednají rychle či procesně správně, má ke své obraně adekvátní procesní prostředky v rámci správního řízení, případně i prostřednictvím soudního přezkumu činnosti správních orgánů. Pokud má stěžovatelka podezření ze spáchání trestného činu, nechť se obrátí na orgány činné v trestním řízení. Ústavní soud není schopen a ani objektivně nemůže jejich činnost nahrazovat, neboť jeho posláním je kontrola ústavnosti.
Na základě výše uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. ledna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu