ECLI:CZ:US:2013:1.US.3135.13.1
sp. zn. I. ÚS 3135/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky guidemedia etc s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 70 Nt 1820/2013, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, 2. oddělení Odboru obecné kriminality ze dne 9. 9. 2013, č. j. KRPB-2479-197/TČ-2013-060072-REI (dále jen "rozhodnutí o zajištění"), bylo rozhodnuto dle §79a odst. 1 trestního řádu o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu, který je ve vlastnictví stěžovatelky, a to až do celkové výše 7 900 000 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že peněžní prostředky na účtu banky jsou výnosem z trestné činnosti.
Proti rozhodnutí o zajištění podala stěžovatelka stížnost, kterou však Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") svým usnesením ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 70 Nt 1820/2013, zamítl. Podle městského soudu zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu stěžovatelky jsou výnosem z trestné činnosti, když právě na předmětný účet jsou zasílány kupujícími platby za vydanou knihu "Adolf Hitler. Projevy" (dále jen "kniha"). Městský soud dále uvedl, že pro zajištění peněžních prostředků se nevyžaduje, aby šlo jen o peněžní prostředky na účtu obviněného, případně podezřelého, navíc podle zjištění městského soudu byly zahájeny úkony v trestním řízení i proti stěžovatelce. Městský soud shledal, že policejní orgán nepochybil, když zajistil peněžní prostředky až do výše 7 900 000 Kč, neboť kniha měla být vydána v počtu 10 000 výtisků a jeden výtisk knihy je k zakoupení za částku 790 Kč. Ačkoliv je dle soudu pravdou, že doposud došlo k prodeji pouze asi přes 500 ks výtisků knihy, je z výpisu předmětného bankovního účtu zřejmé, že na něj i nadále přicházejí platby z prodeje knihy, a tak do budoucna nelze vyloučit, že dojde k prodeji všech výtisků knihy. Podle městského soudu navíc nelze reálně vyčíslit náklady, které měla stěžovatelka s vydáním a následným prodejem knihy tak, aby tyto bylo možné od výše zajišťované částky odečíst a zajistit skutečně pouze "čistý" výnos. Závěrem městský soud uvedl, že se zajištěné peněžité prostředky vztahují jednak na peněžní prostředky, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo bance doručeno rozhodnutí o zajištění, ale také na peněžní prostředky, které na účet dodatečně dojdou až do výše zajištění 7 900 000 Kč, a to za podmínky, že tyto jsou také výnosem z trestné činnosti, tj. skutečně pochází z prodeje uvedené knihy a vztahuje se na ně také důvod zajištění.
Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá usnesení městského soudu, kterým mělo dojít k porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod a článku 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že zajištění prostředků ve výši 7 900 000 Kč je zcela neadekvátní výnosům domnělé trestné činnosti, znemožňuje stěžovatelce další podnikání a zcela efektivně způsobuje její úpadek. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vydala uvedenou knihu v nákladu 10 000 ks, přičemž policejní orgán nevzal v úvahu, že z nákladu bylo prodáno jen něco přes 500 výtisků a že koncová cena zdaleka neodpovídá výnosu. Stěžovatelka se domnívá, že je-li jí třeba jen dočasně, odňato právo disponovat s částkou téměř 8 mil. Kč, ačkoliv reálné tržby z prodeje činily méně než 400 tis. Kč, jedná se bezpochyby o zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka dále namítá, že učiněné opatření není přiměřené sledovanému účelu, když tohoto účelu lze dosáhnout i jinými způsoby, například zajištěním neprodaných knih či zákazem prodeje. V neposlední řadě stěžovatelka napadá, že zajištění peněz na účtu není ani v souladu s jednoduchým právem, když §79a odst. 1 trestního řádu dovoluje zajistit pouze výnosy z trestné činnosti, kterých již bylo dosaženo, nikoli výnosy budoucí a hypotetické. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby usnesení městského soudu bylo shledáno rozporným s právem na ochranu vlastnictví a aby bylo Ústavním soudem zrušeno.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; ale pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2908/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Uvedené dopadá i na přezkum rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08).
Ústavní soud shrnul ve své dřívější rozhodovací praxi základní zásady pro aplikaci zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu, jakož i východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, sp. zn. I. ÚS 105/07 a sp. zn. I. ÚS 2908/09 a dále nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07). V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl a účel, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. V rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to ze strany Ústavního soudu znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení. V citované judikatuře Ústavní soud rovněž stanovil požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. tr. řádu) z ústavněprávního pohledu kladeny. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli Ústavního soudu. Pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení trestního řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věta první tr. řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Ústavní soud tudíž uplatnil svoji kasační pravomoc zejména v případech, v nichž zásah do majetkových práv dle ustanovení §79a a násl. tr. řádu vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Při posuzování proporcionality zásahu měl Ústavní soud na zřeteli i hledisko časové a rozhodnutí obecných soudů rušil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07).
Ústavní soud dále ve svém nálezu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), uvedl, že peněžní prostředky na účtu u banky zajišťované podle §79a trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království z 7. 12. 1976, č. 5493/72, Série A č. 24 - §62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je přitom institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byl použit, nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti. Musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. V tomto nálezu Ústavní soudu stěžovatelce vyhověl za situace, kdy k omezení vlastnického práva stěžovatelky k peněžním prostředkům na bankovních účtech trvalo více než šest let, a to i s ohledem na okolnosti případu.
Výše uvedená kritéria Ústavní soud vážil i při posouzení nyní předložené ústavní stížnosti, přičemž vybočení z ústavněprávních limitů v projednávané věci neshledal. Trestní stíhání se v případě stěžovatelky nachází ve své rané fázi (ke sdělení podezření z přečinu fyzickým osobám došlo dne 25. 7. 2013, resp. 26. 7. 2013), kdy policejní orgán rozhodl o zajištění prostředků dne 9. 9. 2013 a Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením dne 26. 9. 2013. Ústavní stížnost pak byla doručena Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2013, tedy řádově v rozsahu týdnů (od okamžiku, kdy k zajištění prostředků došlo; nikoliv ve smyslu procesní včasnosti ústavní stížnosti). V takové fázi trestního řízení mohou orgány činné v trestním řízení za naplnění zákonných předpokladů využít všech zákonem upravených zajišťovacích institutů, které jsou vhodné k dosažení sledovaného účelu. Využití jednotlivých zajišťovacích institutů je výhradně v jejich diskreci s tím, že výběr zajišťovacího institutu a způsob jeho provedené nesmí extrémně vybočit z mezí přiměřenosti.
Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení v rámci vyšetřování zjistily, že stěžovatelka je vlastníkem účtu, na který jsou kupujícími zasílány platby za nákup knihy. Vzhledem k tomu orgány činné v trestním řízení po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodly o zajištění finanční částky na účtu, která mohla být získána v souvislosti s prodejem knihy. Jelikož na účet stěžovatelky neustále přibývaly platby za prodej jednotlivých výtisků knihy, učinily orgány v trestním řízení racionální úvahu, že prodejem všech výtisků knihy může být na předmětný účet připsána částka až do výše 7 900 000 Kč. Do takové výše byla částka také následně zajištěna. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v prvopočátku nemusí být patrné, kolik výtisků knihy bude v nejbližší době prodáno a kolik za jejich prodej bude utrženo, a proto nelze orgánům činným v trestním řízení vytýkat z toho pramenící jistou míru opatrnosti či nevyužití jiného postupu. Učiněné zajištění peněžních prostředků na účtu u banky se vzhledem k tomu jeví jako ústavně konformní.
Z hlediska proporcionality zásahu do základního práva nutno uvést, že k efektivnímu zajištění prostředků došlo toliko ve výši 272.430,80 Kč, a to při dosavadních "reálných tržbách", jak uvádí stěžovatelka, ve výši necelých 400 tisíc Kč. I při zohlednění argumentu stěžovatelky, že výsledný zisk nemůže odpovídat výši celkových tržeb, se účinek ústavní stížností napadeného rozhodnutí v právní sféře stěžovatelky nejeví jako extrémně disproporcionální (v daném čase a fázi trestního řízení). Ve věci stěžovatelky se nejedná o situaci, kdy by k zajištění prostředků ve výši 7 900 000 Kč skutečně došlo - což je nyní pro posouzení Ústavním soudem podstatné. Nejen, že se jedná o eventualitu toliko hypotetickou, ale rovněž i o eventualitu nepravděpodobnou, pročež lze uzavřít, že v nynější fázi řízení nelze hovořit o již nastalém (protiústavním) zásahu do základního práva, nýbrž ani o zásahu do základního bezprostředně hrozícím.
Výše uvedené však neznamená, že je učiněné zajištění do budoucna neměnné. Posouzení přiměřenosti se v čase může měnit, neboť opatření, které se v prvopočátku jeví jako nezbytné, se naopak může následně ukázat jako nadbytečné či jako nepřiměřené vzhledem k jiným mírnějším prostředkům, kterými lze dosáhnout stejného účelu. Aniž by chtěl Ústavní soud jakkoliv předjímat vývoj trestního řízení, budou se v budoucnu muset orgány činné v trestním řízení pravděpodobně vypořádat s tím, zdali není možno namísto zajištění peněžních prostředků na účtu u banky využít jiných mírnějších prostředků (například těch, které uvádí stěžovatelka), kterými taktéž může být zabráněno v hospodářském prospěchu dotčených osob z (údajné) trestné činnosti.
Ústavní soud podotýká, že se stěžovatelka zásadně mýlí v tom, že není možno zajistit výnosy budoucí a hypotetické. Stěžovatelka sice odkazuje na §79a odst. 1 trestního řádu, ale zcela pomíjí existenci §79 odst. 2 věty čtvrté trestního řádu, podle kterého takový postup v zásadě možný je. V rámci stručnosti proto Ústavní soud stěžovatelku na toto ustanovení odkazuje.
III.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. prosince 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu