ECLI:CZ:US:2013:1.US.3270.12.1
sp. zn. I. ÚS 3270/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 4. června 2013 sp. zn. I. ÚS 3270/12 ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Annou Romanovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, nám. 5. května 812, proti rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3805/2009 ze dne 30. května 2012, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 477/2008 ze dne 1. dubna 2009 a Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 25/96 ze dne 3. července 2008, jimiž bylo rozhodnuto o nedůvodnosti stěžovatelovy žaloby na náhradu škody na zdraví.
Rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3805/2009 ze dne 30. května 2012, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 477/2008 ze dne 1. dubna 2009 a Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 25/96 ze dne 3. července 2008 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 10 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 25/96, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o žalobě stěžovatele na náhradu škody na zdraví - bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti, renty a nákladů spojených s léčením, kterýžto nárok uplatnil stěžovatel na základě tvrzení, že v době jeho hospitalizace v nemocnici v Jičíně, kde se dne 29. 11. 1994 podrobil operaci žaludku - gastroplastice, došlo k poškození nervů jeho levé horní končetiny, které vedlo k jejímu ochrnutí, v důsledku čehož se stal částečně invalidním. Soud prvního stupně napadeným mezitímním rozsudkem shora označeným, poté, co v předcházejícím řízení svými mezitímními rozsudky, posléze vždy odvolacím soudem zrušenými, podvakrát rozhodl tak, že žaloba stěžovatele je co do základů důvodná, svým v pořadí třetím mezitímním rozsudkem rozhodl tak, že žaloba stěžovatele není co do základů důvodná, přitom, vycházeje z provedeného dokazování, jsa také vázán názorem odvolacího soudu v jeho předcházejícím zrušujícím rozhodnutí, věc posuzoval podle ustanovení §420 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, neboť v řízení vznik škody sice prokázán byl, nebylo však prokázáno protiprávní jednání žalovaného, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem stěžovatelovy škody. Odvolací soud následně rozhodoval v záhlaví označeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přitom se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal mimo jiné na závěr v pořadí třetího znaleckého posudku podaného Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze, že postup nemocnice byl lege artis, v čemž se tento v zásadě shodoval se závěry dvou předešlých posudků. O následně podaném dovolání stěžovatele, jež bylo přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř., rozhodl dovolací soud shora označeným rozsudkem, jímž dovolání stěžovatele zamítl. K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj. k otázce aplikace §420a nebo 421a občanského zákoníku na stěžovatelem uplatněný nárok uzavřel, že uvedená ustanovení soudem zcela správně nebyla aplikována, neboť v daném případě nebylo prokázáno ani tvrzeno, že poškození nervů ruky bylo způsobeno použitím nástrojů či samotné látky, která unikla mimo žílu, ale mělo být způsobeno nedostatečnou léčebnou péčí zdravotnických pracovníků během hospitalizace stěžovatele v pooperačním období. Také pokud jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., v rámci kterého stěžovatel namítal nesprávná skutková zjištění, dovolací soud uzavřel, že ani tento dovolací důvod není naplněn. Učinil tak v podstatě s odůvodněním, že skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, zejména pak v posudku podaném Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze, podle jehož závěrů k zánětu okolní tkáně, který zřejmě vyvolal i postižení nervů, došlo nejspíše během hospitalizace stěžovatele, ale klinicky se tento plně projevil až po propuštění z nemocnice, ovšem výsledný postup zdravotnického personálu byl vzhledem ke klinickým projevům onemocnění adekvátní, opatření provedená ze strany nemocnice byla dostatečná a dle momentálně udávaných obtíží nebylo možno předem určit, k jak závažnému postižení následně dojde.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech po rekapitulaci průběhu dané věci včetně obsahu postupně vydávaných soudních rozhodnutí, s odkazem na provedené dokazování, zejména pak na výslech svědků - spolupacienta Luboše Tvrzníka, primáře chirurgického oddělení Teodora Suchého, MUDr. Ivany Hercíkové i vyjádření znalců k příčině potíží a k obsahu zdravotnické dokumentace, opakovaně tvrdí, že dostatečně prokázal zanedbání preventivní a odborné péče nemocnice, a namítá tak, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí jenom o některé důkazy a nevypořádaly se v rámci zásady volného hodnocení důkazů se všemi provedenými důkazy. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na to, že daná věc byla skutkově složitá, zjištění skutkového stavu záviselo do značné míry na znaleckém dokazování a podle jeho názoru z hlediska důkazního břemene stěžovatele nebylo možno v dovolacím řízení přijmout jiné rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové k výzvě Ústavního soudu sdělil, že jeho vyjádření k obsahu ústavní stížnosti se kryje s odůvodněním jeho rozhodnutí.
Královéhradecký kraj - v řízení před obecnými soudy žalovaný - se k obsahu ústavní stížnosti, ač Ústavním soudem vyzván, ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Okresní soud v Jičíně ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, posoudil ústavní stížnost jako důvodnou.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že v dané věci bylo soudem prvního stupně provedeno obsáhlé dokazování, zahrnující výslechy mnoha svědků, včetně zdravotnického personálu pracujícího v příslušné nemocnici v době provádění operace stěžovatele. Takto byla vyslechnuta kromě lékařů i řada sester, z nichž žádná si však již na stěžovatele nepamatovala, všechny popisovaly v podstatě jen tehdy obvyklou praxi, k níž v té době patřilo i vedení tzv. hlášení sester v sešitech, jež nebylo součástí zdravotnické dokumentace, tato hlášení však již byla skartována. Kromě lékařských zpráv týkajících se operaci předcházejícího i následného zdravotního stavu stěžovatele byly postupně vyžádány také tři znalecké posudky z oboru zdravotnictví, které jako nejpravděpodobnější příčinu poškození nervů horní končetiny stěžovatele označily paravenózní, tj. mimožilní podání infuze. Všechny posudky hodnotily postup nemocnice jako lege artis, všechny však vycházely především ze zdravotnické dokumentace, v níž stěžovatelem tvrzené pooperační potíže zaznamenány nebyly, přitom v této souvislosti je třeba uvést, že poslední ze znaleckých posudků předmětnou dokumentaci označil z dnešního pohledu jako neúplnou. Vzhledem k uvedenému, kdy s naprostou jistotou nelze vyloučit v hlášení sester záznam o potížích a bolestech stěžovatele po podání infuze a podání přípravků bolest utišujících, přičemž skartaci "sešitů sester", stejně jako tehdejší nedokonalost vedení zdravotní dokumentace rozhodně nelze přičítat k tíži stěžovatele v poměru k jeho důkazní povinnosti, je třeba přisvědčit stěžovateli, který tvrdí porušení povinností nemocnice spočívající v opomenutí příslušné léčby a dostatečné prevence (na kterou, jak dlužno dodat, pamatuje i ustanovení §415 občanského zákoníku, jehož nedodržování rovněž může být hodnoceno jako porušení právní povinnosti), že na významu nabývá svědecká výpověď pacienta Tvrzníka. Ten v ní mj. uvedl, že stěžovatel "měl problém s rukou ... začala mu modrat a napuchat, celkem nic mu s tím nedělali, dostával jen obklady a že to přejde samo ... i při vizitě si stěžoval na bolesti ruky ... neměl cit v prstech ... měl problémy, když se měl ustrojit." Také primář chirurgického oddělení MUDr. Suchý ve své výpovědi potvrdil, že stěžovatel si ještě v nemocnici na potíže s rukou stěžoval. Za tohoto stavu, kdy soudy svůj závěr o neprokázání porušení povinností ze strany nemocnice opíraly především o znalecké posudky vycházející jen ze zdravotnické dokumentace (přitom ve druhém z posudků, vypracovaném 1. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy, je výslovně uvedeno a následně potvrzeno výpovědí znalců, že v případě, že zdravotnický personál o potížích nemocného věděl již v průběhu hospitalizace, ale nezaznamenal je do dokumentace, pak lze připustit porušení právní povinnosti neposkytnutím adekvátní terapie, č. l. 195, 211, 236 spisu) a výpověď uvedených svědků učiněnou již v počátcích soudního řízení dostatečně nehodnotily, je třeba učinit závěr, že zatím ustanovení §132 o. s. ř. nebylo aplikováno ústavně konformním způsobem, odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu, neboť nebylo přihlédnuto ke všem okolnostem, které během řízení vyšly najevo. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, zejména na nález sp. zn. IV. ÚS 283/2000 ze dne 16. 6. 2003 (N 90/30 SbNU 363) a tam podaný náhled na aplikaci uvedeného ustanovení, z něhož mj. plyne, že korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovat na bázi této jejich nezávislosti tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků v řízení. Tak se může stát právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, přitom přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle.
Obecné soudy zatím naznačenému postupu při hodnocení provedeného dokazování v dané věci zcela nedostály, a proto Ústavní soud jejich rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.