ECLI:CZ:US:2013:1.US.3440.11.1
sp. zn. I. ÚS 3440/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Bohemia důlní, a. s., se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2, IČ: 00552844, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 371/22, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, č. j. 28 Co 575/2009-137, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2009, č. j. 17 C 117/2005-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 9 2009, č. j. 17 C 117/2005-113, zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí ("dále jen "žalovaná"), kterou se stěžovatelka domáhala po žalované zaplacení částky 773.318.000 Kč (výroková část I); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 28 Co 575/2009-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část č. I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka dne 25. 5. 1992 uzavřela s tehdejším Ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj (dále jen "MHSR") smlouvu, podle které za sjednanou úplatu převzala dosavadní výsledky geologického průzkumu ve výhradním ložisku rud v Kašperských Horách, s oprávněním již dříve započaté geologické práce na své náklady dokončit. Rozhodnutím Ministerstva hospodářství (dále jen "MH") ze dne 16. 3. 1993 stěžovatelka získala povolení k provádění geologických prací za účelem vyhledávání a průzkumu ložisek vyhrazeného nerostu, s prodlouženou platností do 31. 3. 1999. Dalšímu návrhu stěžovatelky na prodloužení povolení k provádění geologických prací již Ministerstvo životního prostředí (dále jen "MŽP") rozhodnutím ze dne 8. 12. 1998 nevyhovělo a následně ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 10. 3. 1999 toto rozhodnutí potvrdil. Správní řízení o odnětí povolení k provádění geologických prací - poté, co citované rozhodnutí ministra životního prostředí bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, č. j. 7 A 43/99-92, - bylo následně rozhodnutím MŽP ze dne 17. 6. 2002 zastaveno z důvodu, že platnost povolení k provádění geologických prací skončila. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka neodvolala. Do 31. 3. 1999, kdy povolení k provádění geologických prací pozbylo platnosti, stěžovatelka geologický průzkum nedokončila; Ministerstvo průmyslu a obchodu posléze rozhodlo o převedení zkoumaného ložiska nerostu z bilančních zásob do zásob nebilančních.
Stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu částky 773.318.000 Kč - založený na tvrzení o nepřiměřené délce správních řízení vedených v souvislosti s geologickým průzkumem a o nezákonnosti vydaných rozhodnutí - posuzoval odvolací soud podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tj. do 27. 4. 2006 (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že soud prvního stupně provedl důkazy potřebné k posouzení věci, vyslovil souhlas se závěrem tohoto soudu, že v souzené věci nejsou splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu podle §7 a §13 zákona č. 82/1998 Sb. (ani předchozího zákona č. 58/1969 Sb.) a konečně "v zásadě správné právní posouzení věci soudem prvního stupně ... zkorigoval následujícím způsobem". Dovodil, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou majetkovou újmu v daném případě naplněny nebyly, jelikož mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem škody - za níž stěžovatelka pokládá snížení majetku o prostředky vynaložené na provádění geologických prací a ztrátu předpokládaného zisku v případě jejich dokončení - není podle výsledků dokazování vztah příčiny a následku. Městský soud také zjistil, že by náklady na přípravu a realizaci geologického průzkumu stěžovatelce vznikly bez zřetele k vytýkaným pochybením ve správním řízení. Nedošlo k tomu, že by stěžovatelka vynaložila konkrétní prostředky navíc právě v souvislosti s postupem státu ve správních řízeních; stěžovatelka ani netvrdila konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že jí ušel konkrétní zisk právě proto, že stát postupoval tak, jak mu stěžovatelka vytýkala; nevymezila konkrétní zisk, ale jen zisk hypotetický. Pokud jde o náhradu ušlého zisku, uzavřel, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že by při jiném postupu státu ve správním řízení - vztahujícím se toliko ke geologickému průzkumu - mohlo dojít k rozmnožení jejího majetku o žádanou částku, nezahrnoval-li průzkum oprávnění k případné budoucí těžbě nerostu v daném ložisku. Městský soud také připomněl, že stěžovatelka byla již dne 4. 10. 2006 usnesením soudu prvního stupně vyzvána k tomu, aby doplnila skutková tvrzení, že jí vznikla konkrétní škoda a v jaké konkrétní výši; byla také poučena podle §119a o. s. ř. při jednání soudu prvního stupně dne 20. 5. 2009, že pokud neoznačí důkazy k prokázání příčinné souvislosti mezi postupem správních orgánů a škodou jí vzniklou, může to mít za následek neúspěch ve věci. Odvolací soud konečně uzavřel s tím, "že nebyl splněn jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, a to příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou a postupem správních orgánů. Již proto bylo namístě žalobu jako nedůvodnou zamítnout, aniž by bylo nutné provádět dokazování žalobcem navrhovanými důkazy a zabývat se promlčením zažalovaného nároku. Odvolací námitka, že požadavek na zaplacení 11.000.000 Kč měl být vyloučen k samostatnému řízení, pak nemůže obstát proto, že žalobce tuto částku požadoval jako náhradu z nesprávného úředního postupu, nikoli z titulu bezdůvodného obohacení".
Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 9. 2011, č. j. 28 Cdo 2807/2010-161, dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výroková část II.). Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že mezi postupem příslušného státního orgánu ve správním řízení či rozhodnutím v něm vydaným a stěžovatelkou tvrzenou majetkovou újmou (skutečnou škodou a ušlým ziskem) není vztah příčiny a následku. Při něm odvolací soud vychází ze zjištění, že prostředky na geologický průzkum (o něž se majetkový stav žalobkyně snížil), vynaložila žalobkyně bez zřetele k tvrzenému pochybení státního orgánu; stran nároku na náhradu ušlého zisku pak uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že při jiném postupu a rozhodování ve správním řízení - vztahujícím se toliko ke geologickému průzkumu a jeho dokončení, nikoliv k těžbě samotné - mohlo dojít k rozmnožení jejího majetku (na které žalobkyně usuzuje až z předpokládané budoucí těžby nerostu). Dovolací soud připomněl, že ustanovení §5, §8 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zakládají objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a které současně předpokládá splnění tří podmínek: 1. nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2. vznik škody a 3. příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). To musí být v řízení bezpečně prokázáno, nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o naplnění některého z nich. U objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup nebo existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Pokud stěžovatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik majetkové újmy, jedná se o polemiku se skutkovými zjištěními v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Argumentace stěžovatelky vadou řízení spočívající v tom, že se jí nedostalo od soudu poučení podle §118a o. s. ř. (a že v odvolacím řízení nebyly provedeny jí navržené důkazy) je nedůvodná již proto, že její neúspěch ve věci není výsledkem neunešení břemene tvrzení nebo břemene důkazního, ale je předurčen jednoznačným (v řízení prokázaným) zjištěním o chybějící příčinné souvislosti mezi tvrzenými okolnostmi o postupu orgánu státu ve správním řízení a o vznikem majetkové újmy.
II.
Stěžovatelka se v obsáhlé ústavní stížnosti domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, č. j. 28 Co 575/2009-137, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2009, č. j. 17 C 117/2005-113, neboť se jimi cítí zkrácena na svých základních právech, zakotvených čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Podrobně připomněla skutkový stav a dosavadní průběh řízení a odkázala na odůvodnění jednotlivých (výše uvedených) rozhodnutí všech obecných soudů. Tu poukázala na některé právní otázky týkající se promlčení (u kterého uvedla, že se prvoinstanční soud neřídil stanovisky Nejvyššího soudu a ani nálezem Ústavního soudu), na problematiku příčinné souvislosti (u níž mimo jiné zdůraznila, že "škoda vznikla nikoliv v příčinné souvislosti s úkony dalších účastníků, ale s tím, že správní orgány řádně a včas neřešily tyto úkony dalších účastníků"); konečně odkázala na názor soudu (neuvádí kterého, zřejmě městského) na vztah mezi jejími investicemi a vynaloženými náklady na straně jedné a (případným nesprávným) postupem státu na straně druhé, který vede ke zproštění státu odpovědnosti za vzniklou škodu způsobenou v průběhu činnosti, kdy podnikatel vynakládá náklady na její dokončení.
III.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud uvádí, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) v poměrně rozsáhlých odůvodněních a s poukazy na příslušnou judikaturu s jednotlivými námitkami stěžovatelky vypořádaly; dovolací soud dostatečně dovodil správnost napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze. S ohledem na obdobné námitky, jež stěžovatelka uplatňovala v odvolání, dovolání a také v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [a to především Městského soudu v Praze (a z hlediska judikatorního přesahu také Nejvyššího soudu)] v dalším odkázat.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy [především odvolací soud a (s ohledem na výše uvedené) také dovolací soud] srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy neznamená porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv; to platí zvláště za situace, kdy si sama stěžovatelka mimo jiné dostatečně neuvědomuje skutečnost, že na prodloužení povolení (k provádění geologických prací za účelem vyhledávání a průzkumu ložisek vyhrazeného nerostu) není automatický nárok, nelze v tomto směru uvažovat o legitimním očekávání, a to ještě navíc za situace, kdy je zahájeno řízení o odnětí takového povolení. Obdobně nelze akcentovat důsledky plynoucí z toho, že se stěžovatelce nepodařilo uzavřít řadu písemných dohod (o vstupech/zásazích do pozemků spojených s předmětným geologickým průzkumem) se všemi vlastníky/nájemci pozemků a s následně nutnými rozhodnutími příslušných správních orgánů o povinnosti strpět provedení geologických prací; jedná se o řadu paralelních správních řízení, jejichž délku nelze sčítat. Stěžovatelkou vypočtená délka trvání (48,7 let) těchto za sebou stěžovatelkou poskládaných řízení lze považovat spíše za spektakulární gesto a nikoli za argumentaci vhodnou k ústavní stížnosti. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že stěžovatelka byla řádně vyzvána, aby doplnila skutková tvrzení, že jí vznikla konkrétní škoda a v jaké konkrétní výši (srov. usnesení soudu prvního stupně 4. 10. 2006) a že byla při jednání soudu prvního stupně dne 20. 5. 2009 řádně poučena podle §119a o. s. ř. Stěžovatelka se pak vlastně snaží, a to za situace, kdy sama neunesla břemeno důkazní a neprokázala příčinnou souvislost mezi postupem správních orgánů a jí tvrzenou škodou, přenést důsledky svého počínání na stát. Tu Ústavní soud považuje argumentaci obecných soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která jí má pomoci k řešení důsledků, jež plynou z její povolené (po určitou dobu prováděné) činnosti a budoucího (očekávaného) zisku; Ústavní soud za dané situace nemůže nepřipomenout ani (ze spisu zjištěnou) skutečnost, že dle citované smlouvy mezi MSHR a stěžovatelkou ze dne 25. 5. 1992 měla stěžovatelka uhradit za náklady dosavadního průzkumu dle platebního kalendáře třikrát částku ve výši 22.000.000 Kč, leč z celkové částky 66.000.000 Kč uhradila pouze 11.000.000 Kč. V případě této uhrazené částky ve výši 11.000.000 Kč se jedná o onu výše uvedenou částku, kterou stěžovatelka sice požadovala jako náhradu za nesprávný úřední postup, avšak měla ji (a to i dle názoru městského soudu) uplatnit v jiném řízení týkajícím se nároku na vrácení bezdůvodného obohacení z důvodu zrušeného smluvního vztahu (z titulu platného odstoupení od citované smlouvy ze dne 25. 5. 1992). Ústavní soud se i z tohoto důvodu domnívá, že argumentace obecných soudů i z hlediska ústavnosti plně obstojí.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu