ECLI:CZ:US:2013:1.US.4069.12.1
sp. zn. I. ÚS 4069/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., t. č. ve Věznici, P.O.BOX 1/9, 789 53 Mírov, zastoupeného JUDr. Miroslavou Ohlídalovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 19, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 77 T 5/2011, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 17/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 671/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 23. 10. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež byla postupně doplněna tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené.
Stěžovatel se ústavní stížností výslovně domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených je však patrné, že stěžovatel svoji argumentací napadá i v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto Ústavní soud v souladu se svoji judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srovnej například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125) podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo odstranění vad jejího podání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a namítá, že je zbaven osobní svobody a stíhán v rozporu s čl. 8 Listiny. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl přitom stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel dále prohlásil, že proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i jeho bratr odvolání; obě odvolání však byla v záhlaví citovaným usnesením vrchního soudu zamítnuta. Následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti obsažená pak obsahuje jen velmi obecné námitky, bez jakékoliv (až na jedinou výjimku - srovnej níže) konkretizace. Stěžovatel mimo jiné tvrdí, že trestní odpovědnost byla v jeho případě dovozena chybně, neboť nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů kladených stěžovateli za vinu. Dále prý existuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy konečně opřely svá rozhodnutí toliko jen o některé důkazy; nebyl například proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz - znalecký posudek k osobě svědka Josefa Navrátila.
V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel žádá - s ohledem na to, že je ve výkonu trestu - přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s předpisy ústavními.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, že by byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by pak za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu - jak již bylo uvedeno - podle Ústavy nepřísluší.
Nad rámec toho Ústavní soud dovozuje, že ústavní stížnost v podstatě neobsahuje relevantní ústavněprávní námitky; sám Ústavní soud ani studiem vyžádaného soudního spisu žádné ústavněprávní diskrepance nezjistil. Pokud stěžovatel namítá - ve své podstatě jde o jeho jedinou konkrétní námitku - že krajský soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz provedením znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie k vyšetření duševního stavu svědka Josefa Navrátila - pak sám krajský soud ve svém rozsudku (srov. zejména strana 12 - 13) náležitě vysvětlil, proč k provedení tohoto důkazu nepřistoupil.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, aniž se zabýval stěžovatelem proklamovanou naléhavostí věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu