ECLI:CZ:US:2013:1.US.4106.12.1
sp. zn. I. ÚS 4106/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele C. D., nyní ve výkonu trestu NVÚ Oráčov, okres Rakovník, zastoupeného JUDr. Bedřichem Macourkem, advokátem AK Beroun 1, Kostelní 7, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2012 pod č. j. 21T 2/2011-230 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 4To 303/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí s poukazem na porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Opírá ji zejména o následující důvody.
Dne 9. 12. 2011 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení podle §277 a následující trestního řádu Okresnímu soudu v Břeclavi ke sp. zn. 21 T 2/2011. Dne 2. 12. 2011 totiž obdržel výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, č. j. 21 T 2/2011-122. Stěžovatel sice podal proti naposledy citovanému rozhodnutí odvolání, leč to bylo zamítnuto.
Následně vyšly - podle stěžovatele - najevo nové skutečnosti, které dříve nebyly známy, takže byly dány důvody povolení obnovy řízení. Okresní soud v Břeclavi jeho návrh na povolení obnovy usnesením z 10. 5. 2012, č. j. 21 T 2/2011-230, zamítl. Ve své stížnosti proti němu uvedl, že dne 3. 5. 2010 byl u své přítelkyně (k trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu přitom mělo dojít z 3. 5. na 4. 5. 2010), což prý bylo potvrzeno (mimo jiné) jejím výslechem. Dále si stěžovatel - podle svého tvrzení - vzpomněl (což uvedl ve svém návrhu na povolení obnovy) že dne 4. 5. 2010 po sedmé hodině ranní byl u něho zákazník, který si u něj zakoupil náhradní díl pro osobní automobil; na paragonu přitom stěžovatel objevil adresu a bydliště tohoto zákazníka. Jde podle stěžovatele o skutečnosti a důkazy, které byly soudu dříve neznámé a ani stěžovatel je dříve nemohl uvést, neboť nečekal, že k uznání viny bude postačovat pachová stopa. Všechny ostatní nepřímé důkazy, které soudy použily pro důkaz jeho viny, byly přitom podle stěžovatele vyvráceny. To se týká i důkazu pořízeného termovizí, neboť na místě údajné trestné činnosti byly podle stěžovatele zachyceny dvě další osoby. Soud také podle stěžovatele při posuzování o návrhu na povolení obnovy bez náležitého důvodu nevyslechl dva stěžovatelem navržené svědky Kostku a Němce.
Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nesprávně dovodil, že jím navrhované důkazy nejsou takovými skutečnostmi, které by samy o sobě nebo ve spojení s důkazy dříve provedenými mohly vést ke změně původního odsuzujícího rozhodnutí. Stěžovatelem navrhovaní svědci by prý totiž potvrdili, že v noci z 3. 5. na 4. 5. 2010, kdy došlo k odcizení zboží, byl stěžovatel nejprve u své přítelkyně v nemocnici a poté doma spal až do rána, kdy si u něj v 7 hodin koupil zákazník náhradní díl na osobní automobil. Je proto naprosto technicky vyloučeno, aby se stěžovatel v noci dopustil vloupání, ke kterému mělo dojít v době mezi půl třetí a šestou hodinou ranní.
II.
Z dokladů přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Břeclavi usnesením z 10. 5. 2012, č. j. 21 T 2/2011-230, zamítl podle §283 písm. d) trestního řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u tamního soudu pod sp. zn. 21 T 2/2011.
Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že na základě rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, č. j. 21 T 2/2011-122, byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže a přečinem porušování domovní svobody, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody nepodmíněně v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek, výjma výroku o náhradě škody, nabyl právní moci dne 12. 10. 2011.
Dne 13. 12. 2011 podal stěžovatel - podle cit. rozsudku - návrh na povolení obnovy řízení. V něm uvedl, že má důkazy, které potvrzují, že dne 3. 5. 2010 byl u své přítelkyně, což bylo potvrzeno jejím výslechem i telefonickými dotazy policie u tam jmenovaných osob. Prohlásil, že po příchodu z nemocnice od 3. 5. 2010 do 4. 5. 2010 spal doma. V domě, kde stěžovatel spal, v noci ze dne 3. 5. 2010 na 4. 5. 2010 přespával jeho pracovník Radek Kostka, který u stěžovatele v té době pracoval. Tento svědek by mohl podle stěžovatele "podat výpověď", která je velmi důležitá pro jeho tvrzení, že se ze dne 3. 5. do 4. 5. 2010 zdržoval ve svém bydlišti a v časných ranních hodinách již pracoval na statku. Dále podle rekapitulace provedené okresním soudem stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že si prohlížel své písemnosti a zjistil, že dne 4. 5. 2010 po sedmé hodině ranní u něj byl zákazník, kterému podával náhradní díly na osobní auto. Na paragonu přitom objevil adresu bydliště tohoto zákazníka.
Po provedeném dokazování okresní soud neshledal podmínky povolení obnovy řízení. V řízení o povolení obnovy soud totiž nenahrazuje činnost odvolací instance, nýbrž posuzuje, zda skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu nebo nároku poškozeného. Při posuzování stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení soud provedl důkazy pouze listinami, a to jednak rozhodnutími vztahujícími se ke stěžovatelově vině a trestu a jednak návrhem samotného stěžovatele na povolení obnovy řízení. Další stěžovatelem navrhované důkazy soud neprováděl, jelikož tyto samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými by nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Pokud stěžovatel navrhoval důkaz výslechem svědka Radka Kostky s tím, že jmenovaný měl u něj ze dne 3. 5. 2010 na 4. 5. 2010 přespávat, pak soud tento důkaz vyhodnotil jako nadbytečný. Stěžovatel totiž již v řízení před krajským soudem v rámci odvolacího řízení uváděl, že ráno dne 4. 5. 2010 v 8 hodin a 30 minut vyvážel se svým spolupracovníkem hnůj. Leč, již krajský soud k tomuto tvrzení uvedl, že i kdyby vzal v úvahu tuto stěžovatelem tvrzenou skutečnost, je zde stále, i s ohledem na vzdálenost místa činu od místa bydliště stěžovatele v nočních hodinách, dostatek času ke spáchání trestné činnosti a k následnému návratu stěžovatele domů. V podstatě ze stejných důvodů soud neprovedl ani výslech svědka Němce. Pokud by si svědek Němec dne 4. 5. 2010 po sedmé hodině ranní měl u stěžovatele nakupovat náhradní díly na osobní automobil, pak ani tato skutečnost podle Okresního soudu v Břeclavi nevylučuje - s ohledem na vzdálenost místa činu a místa bydliště stěžovatele - že měl dostatek času ke spáchání projednávané trestné činnosti a k následnému návratu domů.
Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 24. 7. 2012, sp. zn. 4 To 303/2012, tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého usnesení podstatě zcela odkázal na závěry jím přezkoumávaného rozhodnutí okresního soudu.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda důkazy soudu dříve neznámé, by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, o náhradě škody či o trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky však není Ústavní soud v zásadě povolán, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V něm vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí pak Ústavní soud ještě poznamenává, že z rozsudku z 30. června 2011, č. j. 21 T 2/2011-122, jímž bylo rozhodováno o stěžovatelově vině a trestu (a jejž sám stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil) plyne, že stěžovatel je vinen mimo jiné tím, že v přesně nezjištěné době od 2:30 hodin do 6:00 hodin dne 4. 5. 2010 odcizil z velkoobchodního skladu v Hustopečích (jižní Morava) cigarety. I kdyby tedy (například) dne 3. 5. 2010 navštívil svoji přítelkyní v nemocnici (ona sama v naposledy citovaném rozsudku uvádí, že ji stěžovatel navštěvoval asi do pěti až šesti hodin večer) a následujícího dne po sedmé hodině ráno v místě svého bydliště (severní Čechy) prodával náhradní díly zákazníkovi, pak to jeho možnou účast na předmětné trestné činnosti nevylučuje. Kromě toho, že je stěžovatel usvědčován celou řadou důkazů (což stěžovatel argumentačně příliš nereflektuje), nelze rovněž přehlédnout, že byl Policií České republiky v souvislosti s předmětnou trestnou činností zadržen ve chvíli, když se vracel do blízkosti místa činu, aby tam v mezidobí skryté ukryté věci odnesl. Policie tam tyto věci ponechala právě proto, že návrat pachatele předpokládala.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu