ECLI:CZ:US:2013:1.US.767.13.1
sp. zn. I. ÚS 767/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 21. 12. 2012, č. j. 1 ZN 1183/2012-163, za účasti Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") svým usnesením ze dne 21. 12. 2012, č. j. 1 ZN 1183/2012-163, zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v Brně ze dne 12. 10. 2012, č. j. UDV-9-141/TČ-2012-009013, kterým byla odložena věc podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) trestního zákoníku, kterého se měli dopustit neznámí pachatelé tím, že jako veřejní činitelé zvolení či ustanovení do různých funkcí v rámci orgánů státní správy tehdejšího okresu Uherské Hradiště, zejména Místního národního výboru v obci V., případně i jiní funkcionáři v této obci tím, že v době od roku 1950 do roku 1972 měli neúměrně navyšovat dodávky zemědělských produktů a dále různě zastrašovat a šikanovat v usnesení uvedené osoby zejména tak, že v případě nesplnění předepsaných dodávek zemědělských produktů půjdou do vězení a jejich děti budou vyloučeny ze škol, kdy k těmto persekucím docházelo v místě jejich tehdejšího bydliště v obci V.
Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti usnesení státního zástupce. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jako jedna z obětí zločinů komunismu podala trestní oznámení na celkem 32 fyzických osob, které se podílely na opakovaně páchaných zločinech, přičemž trestní oznámení prezentovala ve dvou skutkově rozdílných částech. Jedna část byla zaměřena na šikanu a útlak rodiny otce stěžovatelky, které byly činěny orgány státní správy formou enormně vysokých dodávek zemědělských produktů státu, druhá část směřovala proti postupu úřadů, které přes odpor rodičů stěžovatelky postoupily pět biologických sourozenců k adopci. Podle stěžovatelky však státní zástupce věc řádně neprojednal a zamítl její stížnost proti odložení věci, čímž zasáhl do článku 1 odst. 1 a 2 Ústavy české republiky a do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zdůrazňuje, že oběti mají právo na omluvu státu a na závazek státu, že se již obdobné zločiny nebudou opakovat, což však bez projednání trestního oznámení není dle stěžovatelky možno. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí státního zástupce, jakož i rozhodnutí jemu předcházející zrušeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného je Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti usnesení státního zástupce, kterým bylo odloženo trestní oznámení. Avšak podle konstantní judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené veřejné subjektivní právo jedné osoby na to, aby osoba jiná byla trestně stíhána. Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát také svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán. Tak jako oznamovatel podezření ze spáchání trestného činu nemůže úspěšně brojit ústavní stížností proti rozhodnutí o odložení věci, a to i když se cítí být trestným činem poškozen [například nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 303/05 (N 141/46 SbNU 361) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291)].
K porušení práva stěžovatelky nedošlo ani samotným postupem státního zástupce. Státní zástupce se zcela dostatečným způsobem vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka v řízení uplatnila, velice pečlivě vysvětlil, proč se některými námitkami nezabýval, a to zejména námitkou osvojení nezletilých, a také důkladně ozřejmil svůj závěr, proč neshledal důvod zahájit trestní stíhání jakékoliv osoby. Uvedené rozhodnutí je tedy dostatečně a logicky správně odůvodněno a není mu co z ústavněprávního hlediska vytknout.
Ve vztahu k eventuální argumentaci stěžovatelky, která by ústavní stížnost posunula do roviny přezkumu, zda orgány činné v trestním řízení naplnily požadavek účinného vyšetřování plynoucí z Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (jakkoliv to stěžovatelka nenamítá a ve věci se nejedná o dotčení práva na život čl. 2 Úmluvy či práva podobného), nutno připomenout, že povinnost účinného vyšetřování je toliko procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek. Účinné vyšetřování tak negarantuje žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu (blíže viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 364 a 368). Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. 2. 2007).
Závěrem Ústavní soud dodává, že je si vědom protiprávních jednání, které se v době komunismu děly na jednotlivých občanech, a to včetně soukromých zemědělců a jejich rodin. Tito občané tak náležitě pociťují újmu, která se dnes dá jen stěží napravit. Nicméně trestní stíhání osob bez toho, že by u nich bylo vážné podezření ze spáchání trestného činu, k odstranění křivd nepovede. Tam, kde je to v podmínkách právního státu s ohledem na časový odstup možné, poskytl zákonodárce nástroje restitučního a rehabilitačního zákonodárství, včetně různých dílčích odškodňovacích titulů, které byly přijímány i v relativně nedávné době (nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol; zákon č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu). Ovšem není v možnostech právního státu, aby odstranil všechna pociťovaná dřívější příkoří, neboť řada dobových faktických postupů vůči obětem komunistických represí (které nevyústily v konkrétní akt - nezákonné rozhodnutí, odepření práva apod.) se dnes již vymyká možnostem dokazování a vedení spravedlivého procesu, kterého se mohou dovolat i ti, kteří minulá příkoří páchali.
Vzhledem k výše uvedenému proto odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. prosince 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu