ECLI:CZ:US:2013:2.US.1034.13.1
sp. zn. II. ÚS 1034/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Josefa Svobody, zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem advokátní kanceláře v Klatovech, Randova 204, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 2. 2012 sp. zn.4 C 303/2007, Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2012 sp. zn. 61 Co 235/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1.2013 sp. zn. 25 Cdo 3636/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na ochranu vlastnictví, na soudní ochranu a na rovnost účastníků před soudy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (jeho zrušení rovněž požaduje), jímž byla zamítnuta jeho žaloba na náhradu škody, která mu měla být způsobena stavební činností žalované na veřejné komunikaci sousedící s jeho nemovitostmi. Rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výsledek sporu považuje za zjevně nespravedlivý. V žalobě stěžovatel nejdříve požadoval, aby žalovaný, uvedl nemovitosti do původního stavu. Spor se však vlekl, proto poškození nemovitostí opravil sám a žalobu změnil tak, že požadoval finanční náhradu za vynaložené náklady. Všichni byli srozuměni s tím, že to činí dočasně a svůj návrh upraví poté, co bude dokončen zamýšlený znalecký posudek. Znalci, kteří mu dávali původně zapravdu, se však začali chovat nepřesvědčivě a odlišně od toho, co říkali dříve a soud nakonec změnil svůj názor a rozhodl v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že škoda byla jednoznačně způsobena rozsáhlými pracemi žalovaného, které jsou samy o sobě důkazem o příčinné souvislosti se škodou, která mu kdysi vznikla. Skutečnosti tohoto druhu se neprokazují, soud je má ve smyslu ustanovení §114 o.s.ř. konstatovat a nikoli vykládat v neprospěch poškozeného. Řízení se bez jeho viny dostalo po dlouhých létech do situace, kdy soudu chyběly důkazy o jinak neoddiskutovatelné skutečnosti, že mu nemovitosti poškodil žalovaný.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi vznikem škody ve výši 26 664 Kč způsobené zřícením studny, jejíž stáří bylo 72 let, a činností žalované. Pokud jde o požadovanou náhradu škody ve výši 110 049 Kč, byla shledána jako opodstatněná námitka promlčení vznesená žalovanou.(Stěžovatel uplatnil nárok na zaplacení nákladů na rekonstrukci až 25. 7. 2011, ačkoliv se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděl několik dnů po datu 18. 10. 2005, kdy byl zpracován znalecký posudek).
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené platí i pro uvedenou věc a Ústavnímu soudu, jak je shora předesláno, nepřísluší přehodnocovat přijaté závěry obecných soudů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud proto neshledává důvod se duplicitně vyjadřovat k meritu věci z hlediska tzv. jednoduchého práva. Právní závěry obecných soudů, nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu