ECLI:CZ:US:2013:2.US.1067.13.1
sp. zn. II. ÚS 1067/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ervina Kubicy, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 113 EC 842/2011-91 ze dne 15. 2. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím okresní soud zavázal stěžovatele k úhradě peněžité částky ve výši 5 746 Kč s příslušenstvím, jakož i k náhradě nákladů řízení ve výši 12 516 Kč. Rozhodl tak o žalobě, jíž se vedlejší účastník domáhal úhrady části neuhrazeného dluhu stěžovatele za pronájem spotřební elektroniky.
Soudní rozhodnutí, a to pouze co do výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II), napadl stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Tvrdí, že soud ve svém rozhodnutí nebral v potaz judikaturu Ústavního soudu ve věcech, které nejsou skutkově ani právně složité, takže jsou podřaditelné pod ustanovení §151 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Má za to, že došlo k zásahu do jeho práv, neboť uložené náklady řízení značně převyšují samotný předmět řízení. Okresnímu soudu v Teplicích prý napadly tři obsahově zcela shodné žaloby, kdy žalobcem je společnost STAY ACTIVE INC., zastoupená stejným právním zástupcem, přičemž právním předchůdcem tohoto žalobce byla Moravská leasingová a obchodní společnost, s.r.o. U všech řízení je dle stěžovatele shodný i samotný předmět řízení, neboť se jedná o smlouvy o finančním pronájmu, jejichž předmětem je spotřební zboží, a odkázal na řízení vedená u jmenovaného soudu pod sp. zn. 113 EC 1008/2011, 113 EC 842/2011, 109 EC 1058/2011. Žalobce při vyhotovení návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu prý změnil pouze číslo smlouvy o finančním pronájmu a dlužnou částku. V daném případě se dle názoru stěžovatele jedná bezesporu o tzv. formulářovou žalobu, o návrh ve formě vzoru, kdy žaloba je shodná až na malé odchylky týkající se pouze čísla smlouvy a výše uplatněné pohledávky, přičemž i účastníci jsou zcela shodní. V předmětném řízení došlo tedy ke změně výše uplatněné pohledávky a čísla uzavřené smlouvy. Sepsání takovéto žaloby, ještě v elektronické podobě, lze označit za administrativní úkon, a nikoli za úkon právní služby. Stěžovatel se domnívá, že při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení měl soud zvážit veškeré okolnosti případu a výrok řádně odůvodnit. Soud v daném případě zcela mechanicky rozhodl o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, aniž by zvážil, zda zde neexistují další rozhodující skutečnosti mající vliv na přiznání účelně vynaložených nákladů. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mají vliv na účelnost vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Okresní soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud musí přisvědčit námitce, že okresní soud posoudil právo na náhradu nákladů řízení pouze dle zásady úspěchu ve věci a nepřihlédl k jiným okolnostem. Stěžovatel se však k žalobě nevyjádřil, v řízení nic netvrdil ani neprokazoval (viz str. 2 citovaného rozsudku), jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, což stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil, a proto ani Ústavní soud nemá důvod o pravdivosti těchto skutečností pochybovat.
Tím, že stěžovatel tuto možnost vyjádřit se k žalobě nevyužil, připravil se o jeden z nikoli nevýznamných instrumentů na ochranu svého základního práva, v daném případě na ochranu před potenciálně ústavně nesouladnou aplikací jednoduchého práva. Ústavní soud proto nemohl spravedlivě dospět k závěru o nutnosti zrušit ústavní stížností napadený rozsudek, za situace kdy stěžovatel v podstatě před nalézacím soudem ničeho nenamítal a byl ve věci celkově procesně pasivní. Jinak by se však mohla jevit situace v případě, kdyby stěžovatel byl v při aktivní, ale okresní soud by byl přesto setrval v otázce náhrady nákladů řízení na nezbytnosti aplikace zásady úspěchu ve věci bez přihlédnutí k stěžovatelem tvrzeným okolnostem, jimiž se však Ústavní soud za daných okolností nezabýval. K tomu však v projednávané věci nedošlo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu