ECLI:CZ:US:2013:2.US.108.13.1
sp. zn. II. ÚS 108/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti RANDA s.r.o., se sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 1382/2012-28 ze dne 2. 11. 2012 za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Mgr. Petra Stejskala, zastoupeného Mgr. et MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 3. 2012, č. j. 42 Cm 91/2005-517, připustil rozšíření žaloby stěžovatelky o nárok na zaplacení částky 7 063 598,62 Kč, tento nárok vyloučil k samostatnému projednání a účastníkům řízení stanovil patnáctidenní lhůtu k vyjádření stran zamýšleného postupu krajského soudu předložit věc k posouzení věcné příslušnosti nadřízenému soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že dle dosavadní judikatury není spor o náhradu škody vedený proti správci konkursní podstaty incidenčním sporem, který by měl v prvním stupni projednat konkursní (nyní insolvenční - pozn. ÚS) soud.
Po předložení otázky věcné příslušnosti soudů rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením tak, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni dle ustanovení §9 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") příslušné okresní soudy s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Toto své rozhodnutí vrchní soud blíže neodůvodnil.
Proti usnesení vrchního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že řízení o vylučovací žalobě je sporem vyvolaným konkursem a tyto spory mají dle ustanovení §9 odst. 3 písm. t) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2007 řešit v prvním stupni krajské soudy, nikoli soudy okresní. Dle stěžovatelky tak vrchní soud "přikazuje řešit věc soudci, který k řešení této věci není ze zákona příslušný". Stěžovatelka dále poukázala na to, že usnesení není vůbec odůvodněno, přičemž skutečnost, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil, odkazujíc přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Vrchní soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, a proto jeho stěžované rozhodnutí nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a to především s ohledem na související, níže uvedené okolnosti případu.
Ústavní soud nemůže přesvědčivě dospět k závěru o protiústavnosti napadeného usnesení především z toho důvodu, že Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 15. 3. 2012 poskytl účastníkům řízení patnáctidenní lhůtu k tomu, aby se ve smyslu §12 odst. 3 o. s. ř. vyjádřili k zamýšlenému postupu krajského soudu a k tomu, kterému soudu má být věc přikázána. Tohoto procesního prostoru ovšem využil toliko vedlejší účastník, který podáním ze dne 6. 4. 2012 (č. l. 521 - 522 spisu Krajského soudu v Hradci Králové vedeného pod sp. zn. 42 Cm 91/2005) vyslovil s tímto postupem souhlas s tím, že se domnívá, že věcně a místně příslušným soudem je v daném sporu Okresní soud ve Svitavách, což blíže odůvodnil místem vzniku škody a množstvím dalších sporů mezi ním a stěžovatelkou, které tento soud řeší. Stěžovatelka však na výzvu soudu k vyjádření nijak nereagovala; krajský soud proto dne 25. 4. 2012 předložil návrh na rozhodnutí věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze (č. l. 25 a 26 spisu Krajského soudu v Hradci Králové vedeného pod sp. zn. 42 Cm 21/2012), který následně rozhodl stěžovaným usnesením.
Ačkoliv rozhodnutí o určení věcné příslušnosti obecně nemusí s ohledem na znění §169 odst. 2 o. s. ř. obsahovat odůvodnění, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dal najevo, že samotný fakt, že takové usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 904/08 [N 118/57 SbNU 455]. Svůj závěr Ústavní soud zopakoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. 12. 2011 [N 216/63 SbNU 479], avšak zdůraznil, že pod okolnosti konkrétního případu je třeba podřadit situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. Takové okolnosti ovšem v projednávané věci nenastaly, neboť stěžovatelka, byť sama právně zastoupena, se k zamýšlenému postupu krajského soudu v poskytnuté lhůtě nijak nevyjádřila, čímž se připravila o možnost uplatnit nikoli neefektivní prostředek na ochranu svých práv. Vrchní soud, vycházeje z takového postoje účastníků řízení, proto nemohl vydáním neodůvodněného usnesení o určení věcné příslušnosti soudu zasáhnout do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, pročež Ústavní soud stěžovatelkou tvrzený ústavněprávní zásah do jejích základních práv neshledal.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu