ECLI:CZ:US:2013:2.US.1083.13.1
sp. zn. II. ÚS 1083/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jana E. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 81/2012 ze dne 12. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, 3 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je přesvědčen, že z jednání, které bylo obecnými soudy posouzeno jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, nevyplývá, že by se vůči Pavlu P. (jedná se o pseudonym) dopouštěl násilí či výhružkami násilí v takové intenzitě, jak předpokládá skutková podstata uvedeného zločinu. Naplnění zákonného znaku "týrání" nevyplývá ze skutkového vymezení příslušné výrokové části rozsudku Městského soudu v Brně ani ze skutkových zjištění. Stěžovatel má za to, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedených důkazech, neboť jsou postaveny na zprostředkovaných tvrzeních či domněnkách Jany E. /jedná se o pseudonym/ (jejíž výpovědi soud na rozdíl od druhého skutku uvěřil) a zprostředkovaných poznatcích psychologa Mgr. Bublinky. Stěžovatel vysvětluje, že šlo o ojedinělé konflikty, jejichž intenzita je zveličována; stěžovatel nečinil podstatnějšího rozdílu mezi Pavlem P. a vlastním synem, což bylo při hodnocení důkazů přehlíženo. Má za to, že v této souvislosti nebyly řádně zhodnoceny svědecké výpovědi svědčící v jeho prospěch, přičemž nebyly provedeny důkazy navrhované u odvolacího soudu (především výslech svědkyně Valíkové k chování Pavla P.) ani nebylo vysvětleno, proč nebylo těmto návrhům vyhověno. Stěžovatel poukazuje na obdobnou důkazní situaci ohledně údajného "týrání" Jiřího E. (jedná se o pseudonym), kdy nebylo již soudem prvního stupně shledáno, že by byl naplněn zákonný znak týrání. Je přesvědčen, že ze stejných důvodů jsou i právní závěry soudů ohledně trestného činu, jímž byl uznán vinným, v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 165/2011 ze dne 12. 1. 2012 uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Dále mu bylo uloženo přiměřené omezení a povinnost směřující k tomu, aby vedl řádný život, aby ve zkušební době absolvoval poradenské či psychoterapeutické konzultace zaměřené na partnerskou komunikaci a výchovu nezletilých dětí, a aby soudu již v první třetině běhu zkušební doby sám jejich absolvování prokázal. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 4 To 81/2012 ze dne 20. 3. 2012 zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele usnesení krajského soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud poté, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o uložení přiměřeného omezení a povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a rozhodl tak, že stěžovateli uložil za zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců. Současně stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku i jemu předcházejících rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Ústavní soud má za to, že pokud se týká skutku kvalifikovaného jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, který je předmětem ústavní stížnosti, nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. V situaci, kdy k trestné činnosti mělo docházet latentně především v rámci rodiny stěžovatele, provedl jednak výslechy svědků, kteří byli přímými účastníky žalovaného jednání, přičemž se neopomněl zabývat jejich věrohodností, a dále použil svědectví osob, které měly možnost sledovat a poznat chování stěžovatele jako příbuzní, sousedé, známí či spolupracovníci. Za stěžejní důkazy považoval zprávy školy, lékařské zprávy, znalecké posudky a výpovědi znalkyň a svědka Mgr. Bubrinky. Důkazy provedené ve prospěch obžaloby i obhajoby následně velmi podrobně zhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Uvedl také argumenty, pro které neuvěřil obhajobě stěžovatele. Pokud z provedeného dokazování na jedné straně vyvodil, že nebylo prokázáno úmyslné jednání stěžovatele (zvláště jeho četnost, intenzita a předpokládaný následek) ve vztahu k synovi Jiřímu E., ale na straně druhé z něho zjistil, že mezi stěžovatelem a Pavlem P. nešlo jen o drobné, běžné či dílčí konflikty, nepřesahující obvyklou a společensky tolerovatelnou míru odpovídající typickému řešení výchovných problémů, jak tvrdí stěžovatel, ale o jednání, naplňující všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům z ústavního hlediska nic vytknout.
Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně vztahujícími se k uvedenému skutku se ostatně ztotožnil nejen soud odvolací, ale také dovolací soud, který řešil věcně námitky stěžovatele, že u tohoto skutku nebyl naplněn znak týrání a že v jeho popisu není dostatečně vyjádřeno fyzické násilí vůči nezletilému Pavlu P., přičemž se s oběma námitkami ústavně konformním způsobem vypořádal. Dovolání stěžovatele vztahující se k uvedenému skutku a k užité právní kvalifikaci proto označil za zjevně neopodstatněné. Protože však na základě popsaných zjištění a závěrů shledal pochybení v právním posouzení druhého skutku, kvalifikovaného jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, musel zrušit usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Odvolací soud poté nepochybil, pokud ohledně jednání posouzeného jako zločin týrání svěřené osoby pouze shrnul závěry vyslovené v rozhodnutí dovolacího soudu, aniž by považoval za nutné provádět ve věci další dokazování. Navrhovaný důkaz výslechem svědkyně Valíkové k chování nezletilého by ani dle názoru Ústavního soudu nemohl skutková zjištění soudu prvního stupně změnit či zvrátit.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele za jednání, kvalifikované jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či jiná ústavně garantovaná práva. Právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů byla učiněna, a vyvozenými právními závěry ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu