ECLI:CZ:US:2013:2.US.1105.13.1
sp. zn. II. ÚS 1105/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PS ASSISTANCE, s. r. o., se sídlem Pražákova 888/66b, Brno - Štýřice, zastoupené Mgr. Monikou Hrtoňovou, advokátkou se sídlem Bubeníčkova 18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012 č. j. 37 Co 90/2012-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že vydáním v záhlaví uvedeného usnesení obecného soudu bylo porušeno její právo na plnou a efektivní soudní ochranu dle článku 90 Ústavy, princip legality a zákazu libovůle, právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc garantované článkem 37 odst. 2 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny a článku 96 odst. 1 Ústavy, jakož i vlastnické právo zaručené článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny; pro uvedené důvody stěžovatelka žádá zrušení tohoto usnesení.
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 5. 1. 2012 č. j. 61 C 163/2011-51 z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem zastavil řízení o zaplacení částky 169 188 Kč z titulu náhrady škody (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 36 670 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 12. 2012 č. j. 37 Co 90/2012-76 usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že žalobce zavázal zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 9 000 Kč (výrok I.), a dále žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vysvětlil, že s ohledem na sociální poměry žalobce, který je odkázán na průběžně se snižující podporu v nezaměstnanosti nedosahující ani 5 000 Kč, jsou dány podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce dle ustanovení §150 o. s. ř., a to však pouze zčásti vzhledem k tomu, že žalobce vzal svou žalobu zpět pro finanční potíže, tedy neakceptovatelné důvody řešitelné žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovením zástupce.
Oproti tomu je stěžovatelka názoru, že nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., protože odvolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu založil svou volnou úvahu v rámci aplikace moderačního práva pouze na posouzení majetkových poměrů žalobce. Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí náležitě neodůvodnil, neboť z něj lze stěží identifikovat okolnosti podstatné pro snížení přiznané náhrady nákladů řízení a jeho rozsah.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), odst. 12]. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)].
Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Jak bylo opakovaně judikováno, ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), odst. 13, nález sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33), odst. 19, nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15) a nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)].
Odvolací soud své rozhodnutí v projednávané věci odůvodnil způsobem, z něhož jsou dostatečně seznatelné důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., která vedla k částečnému nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Ústavní soud shledává uvedené důvody akceptovatelnými, nepovažuje je za výraz svévolného rozhodování soudu či extrémního výkladu vybočujícího z mezí spravedlnosti a rozumnosti nebo interpretace, která se vymyká obecně přijímaným zásadám pro uplatnění moderačního práva soudu. K tomu se sluší dodat, že již z povahy tzv. neurčitého pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele", jenž je v každém individuálním případě naplňován specifickými okolnostmi dané věci, které mohou být velmi rozmanité, plyne, že nelze obecně stanovit pravidla pro přesné určení rozsahu snížení povinnosti k náhradě nákladů řízení, a proto je stanovení jejího rozsahu vždy věcí úvahy soudu, která však musí být racionálně odůvodněna; tento požadavek byl ve stěžovatelčině věci naplněn v přijatelné míře.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu