ECLI:CZ:US:2013:2.US.1135.13.1
sp. zn. II. ÚS 1135/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Ivany Spoustové, zastoupené JUDr. Martinou Grofovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 522/2012-1662 ze dne 8. ledna 2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 25 P 36/2002-1635 ze dne 27. dubna 2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Pavla Spousty a 2) Ondřeje Spousty a 3) Ing. Pavla Spousty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. dubna 2013 a doplněnou podáním ze dne 14. května 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně příslušnost ve věci návrhu vedlejšího účastníka řízení 3) (dále jen "otec") na změnu úpravy jeho styků s vedlejšími účastníky řízení 1) a 2) (dále jen "nezletilí") přenesena z důvodu změny bydliště stěžovatelky a nezletilých na Obvodní soud pro Prahu 9. Usnesením odvolacího soudu bylo k jejímu odvolání potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně obecným soudům vytýká, že nezjistily náležitě skutkový stav věci a vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Uvádí, že řízení o návrhu otce na změnu úpravy styku s nezletilými bylo zahájeno již v roce 2010 a byly v něm provedeny různé procesní úkony. Následně soud prvního stupně ze zprávy opatrovníka nezletilých zjistil, že se stěžovatelka přestěhovala a má jinou adresu v centrální evidenci obyvatel než nezletilí. Z toho podle stěžovatelky zcela nelogicky dovodil, že má bydliště na adrese trvalého pobytu nezletilých, a že spolu s nezletilými nebydlí v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 10. Stěžovatelka skutečně zakoupila byt na adrese, která je i místem jejího trvalého pobytu. Tento byt je především vhodnou investicí a nelze vyloučit, že jej v budoucnu bude využívat společně i s nezletilými k bydlení. V době rozhodování však stěžovatelka tento byt neobývala a s nezletilými bydlela v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10. Otázkou faktického bydlení stěžovatelky a nezletilých se však ani kolizní opatrovník ani obecný soud nezabývali. Na rozdíl od místní příslušnosti státního orgánu pověřeného výkonem sociálně-právní ochrany dětí, která je odvozena od místa trvalého bydliště dětí, jsou pro řízení před soudem rozhodující faktické skutečnosti týkající se dětí. V zájmu dětí je co nerychlejší rozhodování; tedy aby ve věci rozhodoval soud, který je se spisem řádně obeznámen. Proto jsou napadená rozhodnutí nepředvídatelná. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že změna bydliště nezletilých je automaticky důvodem pro postup dle ustanovení §177 odst. 2 občanského soudního řádu. V daném případě totiž došlo ke změně adresy a nikoliv ke změně bydliště.
3. Jak již zdůraznil Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se postupu podle ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu, předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení (sp. zn. IV. ÚS 222/96, N 97/6 SbNU 201). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace věci jinému příslušnému soudu je pouze výjimkou z této zásady, kterou je vždy třeba vykládat restriktivně (sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU 281).
4. Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů lze podle ustanovení §177 odst. 2 občanského soudního řádu přenést příslušnost soudu, jestliže se změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, a za současné další podmínky, že je to v zájmu nezletilého s tím, že např. nemusí být v zájmu nezletilého přenesení příslušnosti v době, kdy věc může snadněji a rychleji rozhodnout na základě dosavadních výsledků řízení soud dosud příslušný (stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 228/81 ze dne 10. května 1981).
5. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že jak orgán sociálně-právní ochrany dětí, tak i obecné soudy se důsledně zabývaly otázkou, kde nezletilí bydlí a nikoliv, kde mají adresu trvalého pobytu. Přitom odvolací soud vytknul stěžovatelce, že změnu bydliště neoznámila orgánům sociálně-právní ochrany dětí, potažmo soudu. Odmítl, že skutečnost, že stěžovatelka tuto změnu neoznámila, byla okolností hodnou zohlednění. Nelze tedy učinit závěr, že by přenesení příslušnosti bylo v posuzovaném případě svévolným zásahem do práva na zákonného soudce.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu