ECLI:CZ:US:2013:2.US.1193.13.1
sp. zn. II. ÚS 1193/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou se sídlem Veverkova 1101/1, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 22/2013 ze dne 22. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2013, která splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Krajský soud v Plzni zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 2 T 94/2008-602 ze dne 7. 11. 2012, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 94/2008. V uvedeném řízení byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. z., za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a povinnost k náhradě škody. Stěžovatel odůvodnil návrh na povolení obnovy řízení existencí svědka, který měl být autorem úprav "duplicitního vozidla", přičemž tento důkaz měl mít zásadní návaznost na první návrh stěžovatele na povolení obnovy (který byl jako nedůvodný zamítnut), v němž stěžovatel poukazoval na to, že prokazatelně existovalo duplicitní vozidlo vybavené stejnými identifikačními znaky jako havarovaný vůz, ovšem v daleko lepším technickém stavu, a že předmětem technické prohlídky bylo právě toto vozidlo, nikoliv vůz, s nímž došlo k dopravní nehodě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že již prvnímu návrhu na obnovu řízení mělo být vyhověno, neboť bylo vzato za prokázané, že v rozhodné době existovala dvě totožná vozidla provozovaná na tytéž doklady, takže vznikly důvodné pochybnosti o tom, který z vozů byl u stěžovatele na technické prohlídce. Pokud tak obecné soudy neučinily ani ve druhém případě, opakovaně porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nadto není za tohoto předpokladu v řízení o povolení obnovy aplikována zásada in dubio pro reo. Dle názoru stěžovatele je z tohoto hlediska na státním zástupci, aby prokázal, že na technické kontrole u stěžovatele bylo skutečně vozidlo mající účast na dopravní nehodě. Dále stěžovatel spatřuje protiústavnost napadeného rozhodnutí v rozporu mezi skutkovými zjištěními učiněnými v rámci soudního řízení o věci a následného řízení o jeho obnově a právními závěry z nich učiněnými, které stěžovatel shledává ve zpochybňování věrohodnosti svědka Pachmana, přičemž rozpory ve výpovědích svědkyně Krocové se soudy nezabývaly. Uvádí argumenty zpochybňující její původní výpovědi a má za to, že z těchto výpovědí nelze učinit závěr o totožnosti vozidla, které bylo na technické kontrole. Nadto poukazuje na to, že při převodu vozidla mezi svědkyněmi Krocovou a Ženíškovou nebyla řádně provedena evidenční kontrola, která je podmínkou pro převod na nového majitele. Stěžovatel také odvolacímu soudu vytýká, že se nevyjádřil k otázce, v jaké fázi řízení mají být hodnoceny jednotlivé důkazy, zda v rámci řízení o povolení obnovy či až v řízení obnoveném. Pro úplnost stěžovatel uvádí, že ze strany soudu prvního stupně je opakovaně bezprecedentně odepírána spravedlnost např. i tím, že na napadeném rozhodnutí je vyznačeno datum nabytí právní moci dnem 22. 1. 2013, kdy bylo toto rozhodnutí vyneseno, což je technicky nemožné, neboť předpokladem nabytí právní moci je jeho doručení, k němuž došlo v případě zástupce stěžovatele dne 11. 2. 2013. Dle názoru stěžovatele tím soud mohl směřovat ke zkrácení lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů v řízení o návrhu na povolení obnovy a s právními závěry z nich vyvozenými a jeho snaha o opětovné posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, tak jak zamýšlí stěžovatel, ale musí být splněna podmínka, že tyto nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval s původně zjištěnými skutkovými zjištěními, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Obecné soudy své závěry řádně (úplně a srozumitelně) odůvodnily. Jejich rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá. Hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržený a soudem prvního stupně provedený důkaz výpovědí svědka Pachmana, který měl přinést důvodné pochybnosti o totožnosti vozidla, na němž byla provedena technická kontrola, byl způsobilý ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, tedy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, nelze považovat za svévolné. Okresní soud vysvětlil, proč dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi svědka Pachmana, přičemž v tomto směru nešlo ani tak o jeho trestní minulost, ale o přesvědčivost jednotlivých pasáží výpovědi a absenci její návaznosti na důkazní okruh z prvního návrhu na obnovu řízení i na důkazy provedené v řízení, v rámci něhož byl vydán odsuzující rozsudek. Pokud se odvolací soud ztotožnil s jeho závěrem, že z tohoto důkazu bez dalšího nevyplývá, že předmětem kritické technické prohlídky byl vůz upravený svědkem Pachmanem a nikoli vozidlo svědkyně Krocové, přičemž dostatečným způsobem reagoval na námitky stěžovatele, včetně tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně Krocové, nelze dovodit, že by jeho rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V konkrétnostech lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného usnesení i na usnesení soudu prvního stupně.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že se okresní soud dopustil procesního pochybení při vyznačení doložky právní moci na usnesení odvolacího soudu, napadeném touto ústavní stížností. Předpokladem nabytí právní moci tohoto usnesení (které je třeba vyhlásit a proti němuž zákon nepřipouští stížnost), totiž není jeho doručení, ale již samotné vyhlášení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 655/11 ze dne 30. 8. 2011, N 144/62 SbNU 225). Právní moc napadeného rozhodnutí nadto není pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti relevantní, neboť pro takový úkon je rozhodující jeho doručení stěžovateli (srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu